Ardoltová, Naomi: Vychováváme děti a rosteme s nimi, Od neshod a kárání ke svobodě, rozvoji a radosti, Práh 2010

25.04.2014 09:23

Knih o výchově bylo a bude napsáno mnoho. Já osobně už jich též přečetla nepočítaně. Kdybych ale měla jmenovat ty, které mě osobně nejvíc ovlivnily a pomohly mi, byly by to tyto dvě: kniha Koncept kontinua od J. Liedloffové – kde si člověk osvojí, pro západní civilizaci, netradiční, leč mnohem přátelštější přístup k miminku v těhotenství a prvních měsících a letech po narození. Myslím, že tento přístup přináší dobrý základ, na kterém se pak snadněji staví pozdější výchovný přístup. Ale poklad mezi veškerými přístupy, který jsem objevila tkví v knize Naomi Ardoltové – Vychováváme děti a rosteme s nimi. A nejsem sama, kdo jej objevil. I autorky knihy ´Respektovat a být respektován´ vychází z této knihy, ale převedly to na české poměry a dále rozpracovaly. Kniha Respektovat a být respektován se mi ale špatně četla, tak jsem to vzdala. A jsem za to ráda, protože bych pak už zřejmě nesáhla po původní knize Vychováváme děti… a to by byla skutečně škoda nevídaných rozměrů, alespoň v mém osobním případě. Mnoho šrámů na Matýskově duši tak díky této knize vůbec nevzniklo…

Její největší a hlavní přínos je nejenom ve spoustě krásných a návodných příkladů, ale hlavně v tom, že nabádá k osobnímu růstu každého jednotlivého rodiče. Naomi trefně pochopila, že děti jsou opičky a chceme-li je něco naučit, nebo odnaučit, musíme se tak chovat sami. Nic nového pod sluncem, že? Proč se tak tedy nechováme, když to víme?

Nejlepší cesta jak z našich děti vychovat kvalitní, vzdělané, schopné a zdravě sebevědomé bytosti vede přes nás samé. My jsme zrcadlo, ve kterém se oni vidí. Žel, křičet na děti, naplácat jim, přikazovat, zakazovat a omezovat je mnohem snadnější, než pracovat na osobním rozvoji. Ten bolí. Stojí to čas, hodně času. Potřeba je každodenní sebereflexe. Přiznání si, že to, co jsem si o sobě doposud myslela není tak úplně pravda a mám mnoho nedostatků a hodně co vylepšovat a opravovat. Často je potřeba zbavit se zakořeněných stereotypů a vzorců chování. Ty vyplouvají na povrch zejména ve vypjatých situacích… a přepsat je není vůbec snadné. Aby taky jo, jednaly tak s námi naše matky a babičky a s nimi zase jejich matky a babičky a Bůh ví kam až to vede…

My se ale nemusíme chovat stejně. Jsme svobodné bytosti. Nejdůležitější je naše děti milovat. Naomi říká, že bychom se k našim dětem měli chovat jako k nejvzácnější návštěvě která k nám jezdí. Na ni nekřičíme, snažíme se s ní domluvit, vyhovět jí, dáváme jí najevo, jak jsme rádi, že s námi tráví svůj čas – stejné by to mělo být s našimi dětmi. Kámen úrazu je, že si myslíme, že děti jsou náš majetek a máme je napořád. Pravda je ale taková, že je to jen prvních pár let, kdy si můžeme dostatečně užívat jejich přízně, bezmezné radosti a štěstí. Poměrně záhy nám je pohltí systém, školka, škola, družina, kroužky a už je vídáme stále omezeněji a jiní cizí lidé s nimi tráví čas a formují je. Puberta přiloží polínko do ohně až jednou vzhlédneme vzhůru do tváře našeho dítěte s otázkou: „Kdo si myslíš, že jsi? To snad není možný, ty snad ani nejsi můj syn?“

Je proto třeba pochopit, že to nejvíc, co můžeme našim dětem dát je náš čas, naše přítomnost, být s nimi. Protože oni nám jednou odejdou. Nejdřív na střední či vysokou školu, pa za hlasem svého srdce, možná přes ulici nebo na druhý konec republiky či světa. A ač jsou stále našimi dětmi, štěstí pobýt v jejich přítomnosti se stává vzácností.

Takže co se sebou, jak být naším dětem tím nejlepším rodičem? Jak se naučit neovládat naše potomky, nýbrž naučit se s nimi vycházet a žít v pohodě a harmonii?

Naomi k tomu říká: „Kdykoli nastane s dítětem obtížný okamžik, máte na výběr: zarazit dítě v jeho projevu, a tak vyhovět svým starým návykům (starým návykem Naomi zřejmě myslí - seřvat, proplesknout, či jinak potrestat), nebo následovat dítě a tím přerůst sám sebe. Dítě se stává vaším učitelem. Samostatné děti, schopné vlastní realizace, vyrůstají v rodinách, kde rodiče rostou vedle svých dětí.“ (s.13)

Ve vypjatých situacích je důležité dítěti potvrzovat jeho pocity. Například se dítě vzteká, že něco chce, ale nemůže to mít. Vy ho vyslechnete, zopakujete mu jeho potřebu, ujistíte ho v tom, že tohle chce a dáte mu najevo, že naprosto chápete jeho touhu. Zpravidla bude brečet ještě víc, že to chce, protože ta emoce je příliš silná a musí ven, ale odžije si tu touhu ve vaší blízkosti a pocitu bezpečí a posune se dál. Za chvíli už ani neví, že to chtělo. Není to pro něj už důležité.  Důležité je, že pozná, že vy jste s ním a rozumíte mu. Důležité je, že vás má. Pomůžete mu emocionální bouři překonat, není v tom samo. Časem se naučí překonávat to samo, protože bude od vás mít dobrý základ.

Já osobně jsem díky metodě potvrzování pocitů ušla s prvorozeným synem velký kus cesty. A můžu to jen doporučit. Zázraky se sice nedějí do druhého dne, ale po pár týdnech a měsících je cítit a vidět změna a radost a štěstí na obou stranách.

Výborná a zásadní věc na počátku každého rozčílení je mlčet. Nic světoborného, to ví každý. Ale jak udržet nadávky a projevy výbuchu v sobě? Naomi vypracovává doporučení jak se sebou pracovat. Dokonce říká, že můžete dítěti vynadat jaký je to hajzl a jak vás šíleně nasral, ale jen v duchu. Ať to neslyší. Protože když to řeknete nahlas, bude vás to mrzet a jemu to způsobí hluboké šrámy na duši. A nejhorší na tom je, že to tak nemyslíte,  jednáte afektovaně v rozhořčení a nemluvíte opravdově. Jenomže to děti neví a nedokáží si to racionálně vysvětlit a trpí doopravdy. Je to ale nesmírně těžké, zejména pro prudší povahy. Přátelé kolikrát já vypustila z huby něco, za co se toliko stydím, vlasy si rvu, leč stalo se. Prudší povahy mi rozumí… I po půl roce si můj malý mudrlant dokáže vzpomenout, za co že jsem mu to v létě vynadala. A co je platné, že jsem to tak nemyslela…

Ta kniha je úžasná. Četla jsem ji už před pár lety. Dnes, když jsem se jí probírala a pročítala vše, co jsem si modrou propiskou označila jako důležité (tak, že je z toho taková „indigová“ kniha) jsem pochopila, že jedno přečtení nestačí a nepochybně je moudré se k ní čas od času vracet a pročítat, neboť výchova mě jakožto rodiče, ještě zdaleka není u konce a mám před sebou, po boku svých ratolestí, ještě hezký kus cesty. Nechť i vaše společné cesty s vašimi dětmi nesou se v duchu přátelském a láskyplném. :)

Autorka článku: Tereza Marková

Diskusní téma: Naomi Ardoltová: Vychováváme děti

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek