Sen, aneb jak jsem se vzbudila s pocitem, že jsem blázen

29.06.2014 20:52

Hormonální bouře probíhajícím v mém těhotném těle byla stále aktivní, možná i aktivnější, a to mělo, jak už to tak u hormonů bývá, vliv také na mou psychiku. Ostatně je všeobecně rozšířenou známostí, že těhotným, které do té doby nemívaly v noci sny, se začnou sny zdát. To ale nebyl můj případ. Já jsem odjakživa člověk snový i snící. A protože je pro mě problém se v posteli v noci otočit a nezvládám to tak, jako zdravý člověk během spánku, stává se mi několikrát za noc, že se vzbudím abych se otočila a zase usnu. Tedy většinou.

A tak jsem i se svými sny postoupila do dalšího levelu, a jsem schopná spát a mít sen, vzbudit se, otočit se, usnout, a v přerušeném snu pokračovat a pak si to vše dokonce ještě pamatovat.

Normální věcí, která by chodícího člověka mohla překvapit je, že ve snech jsem neochrnutá, tedy normálně chodím, běhám, lyžuju, jezdím na kole i bruslích (dokonce i na in-linech, na kterých jsem ve skutečnosti nikdy nestála, neboť jsem ochrnula dříve, než vstoupily do módy). I když pravdou je, že s každým dalším křížkem který strávím na káře, mi přibývají i sny kombinované, nebo vozíčkářské. To ale nechme stranou.

Oné noci, nebo spíše nad ránem se mi zdál sen. Byl to jeden z mála o kterých lze říci, že mají hlavu a patu a nejsou jen náhodným sletem více či méně zajímavých pohnutí mysli v uplynulém dni.

Zdálo se mi, že jsem se octla na hrázi u pro mě neznámého rybníka, porostlého statnými topoly, ozářeného podzimním sluncem. Bylo to na konci války. Celý ten pohled působil velmi poeticky, když v tom se zatáhlo a začal foukat vítr, z cesty na hrázi se zvedl prach společně s prvními opadanými listy. Z dálky jsem uslyšela přijíždět zvuk jakéhosi válečného vozu. Schovala jsem se za kmen jednoho z obrovských topolů a vykoukla. Auto zastavilo a vystoupily gestapáci se samopaly v ruce. Něco si mezi sebou povídali a pak se jeden začal smát smíchem šílence a zvedl ruku. Do té doby mě nenapadlo podívat se na rybník. Když jsem tak učinila, jímalo mě zděšení. V rybníce, tak metr až dva od břehu stáli v řadě kříže, podobné těm na kterých bývá zobrazován Ježíš Kristus a na nich byli přivázaní lidé. Ty kříže byli z nějakého potopitelného materiálu a bylo jich podél břehu ve vodě asi dvacet. V tom jakoby filmovým střihem začala hrát do celé situace velmi krásná, ale zcela očividně hluboce teskná a snad až pohřební hudba. Gestapák se dosmál, máchl rukou dolů, a kříže, jeden po druhém začali padat a mizet pod hladinou a s nimi i lidé na nich přivázaní. Byla jsem hluboce otřesená a křičela ze všech sil: Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!!!!!!!!!!

V tomto okamžiku jsem se samozřejmě probudila. Na celém snu by nebylo nic až zas tak divného, klasická z nočních můr. Problém ale byl, že ona krásná a pohřební hudba, kterou jsem slyšela i v onom snu, nepřestala znít a pokračovala dále. Během dvou vteřin, jsem se tak vyděsila ještě více. Zbystřila jsem uši, zaklepala hlavou a zjistila, že to pořád slyším. Úžasné je pozorovat, jak v momentě ohrožení či vyděšení lítají myšlenky tryskem. Bleskově jsem totiž vyhodnotila, že není v ložnici přístroj, který by hrál. Ani od sousedů se to nemohlo přihodit, protože jednak proč by v šest ráno někdo poslouchal pohřební hudbu, a jednak by byla přenosem přes zdi notně zastřená. Ani z venku se nemohla linout. Na to byla příliš tichá a příliš ostrá. Nicméně přestala hrát asi šest vteřin po mém probuzení, což byla doba dostatečně dlouhá na to, abych si uvědomila, že jí reálně slyším, ale příliš krátká na to, abych bezpečně dešifrovala odkud. Posledním reálným vysvětlením mohl být mobil mé drahé polovičky. Můj muž si na mobilu vždy před spaním pouštěl díly z Červeného trpaslíka přímo do sluchátek, takže se nám občas stalo, že se mobil zbláznil a hrdinové tohoto pro mě zcela nezajímavého seriálu začali své rádoby vtipné řeči trousit do nočního klidu naší ložnice. To ráno slyšený zvuk, ale ani v nejmenším nepřipomínal nic z Trpaslíka. Ještě to mohlo být zvonění, které by si můj drahý změnil. Ale proč by si dával jako vyzvánění tesknou pohřební melodii? A proč by mu někdo volal v šest ráno? A i kdyby se tyto podmínky splnily, tak by to byl Tom, který by se pohnul a jal by se mobil utišit. Tom ale chrupal spánkem bohatýrů, a svého mobilu se ani nedotkl. Vůbec nehýbal, jen pravidelně oddychoval.

A tak mi došlo, že už je to tady: jsem blázen! Dva semestry psychiatrie, které jsem kdysi absolvovala na VŠ se mi vybavily zcela reálně. Když nám paní doktorka, psychiatrička, skvělá to žena s bohatou praxí, vyprávěla o těžkých duševních poruchách, kterými jsou schizofrenie, paranoia, psychózy, či další šťavnatosti, neopomenula podotknout, že tyto těžké duševní poruchy často provázejí bludy nebo halucinace. Ty mohou být jak zrakové, tak čichové, nebo třeba i pocitové. Mezi nejčastější však patří ty sluchové. Prostě postižený „má hlasy“. To, že jsou to ale jen halucinace samotný člověk nepozná, pro něj je to stoprocentní, zcela očividná a nikým nevyvratitelná realita. Takový člověk by se do krve hádal, že to co vidí, nebo v tomto případě slyší, je naprosto reálný hlas či zvuk. A to byl i můj případ. Život bych položila za to, že jsem tu hudbu reálně slyšela na vlastní uši i poté, co skončil sen a já se vzbudila. Protože ale nebylo žádné racionální vysvětlení, kde by se tam ta hudba mohla vzít, musela jsem si chtě nechtě přiznat, že už je to tady. Zbláznila jsem se! A nepotěšilo mě to.

Začala jsem tedy, takhle uprostřed onoho středečního rána řešit, jestli to mám někomu říct a vystavit se tak riziku, že budu nucena postoupit medikamentózní léčbu o které se zpravidla příliš neví, jestli negativně neovlivní plod. Možná mě zavřou do blázince, což byla představa ještě šílenější. Představila jsem si ústav podobný Renčovu z Requiem pro panenku. Byl to rozpadající se a zcela bariérový dům plný klecových lůžek, kde se mě milý pan doktor snaží naučit meditativní civičení smějícího se bobra či veverky. Zatímco sestry jsou zlé lesby, které mi policejními pouty připevní vozík k prorézlému radiátoru a zcela bezostištně se oddají nechutným a zvráceným sexuálním hrám, podporovaných kdovíjakými pilulemi, kterých se musím účastnit jakožto divák, nebo alespoň posluchač... Stáhnul s mi žaludek a začalo se mi chtít zvracet. A zcela jistě to nebyla těhotenská ranní nevolnost. Rozhodla jsem se o svých halucinacích raději pomlčet a doufat, že to přejde třeba s porodem či koncem těhotenství.

Netrvalo dlouho vzbudil se muž. Mé rozhodnutí a odhodlání bylo silné, ale přeci jen jsem žena, takže jsem odolávala ještě pár chvil a pak dospěla k názoru, že nevinnou otázkou se možná spasím a kdyby náhodou ne, tak se nevyzradím. Zeptala jsem se tedy zcela ospale a nenápadně muže, jestli mu před chvílí nezvonil mobil. Muž otevřel jedno oko, zamlaskal a bručivým rozespalým hlasem pronesl cosi ve smyslu, že mu pípala upomínka. „Cože? Upomínka?“ Mé odhodlání nic nevyzradit se zhroutilo jak domeček z karet... „Jak to, že to byla upomínka, vždyť to znělo tak nějak pohřebně?“ Muž nechápal, co že kvůli tomu tak vyvádím. Vysvětlení na sebe nenechalo dlouho čekat… Prostě teď shlédl všechny díly Kmotra a natolik ho to nadchlo, že si stáhl a zvolil snad jednu z ústředních melodií jakožto výstražný tón upomínky...

k poslechu zde, jedná se o prvních cca 50 vteřin: http://www.youtube.com/watch?v=1aV9X2d-f5g&feature=related

Diskusní téma: Sen

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek