Lipton, Bruce H.; Bhaerman, Steve: Spontánní evoluce, Naše pozitivní budoucnost a jak jí dosáhnout, Anag 2012

Spontánní evoluce částečně navazuje na předešlou Liptonovu knihu s názvem Biologie víry, kde autor vysvětluje a vědecky obhajuje myšlenku, že to nejdůležitější pro každou buňku v lidském organismu není buněčné jádro, ani DNA, ale buněčná membrána. Ta je „mozkem“ každé buňky a to, co každou jednotlivou buňku ovlivňuje – je prostředí, ve kterém se nachází. A na toto prostředí, ve kterém se naše buňky nachází, můžeme působit nejenom stravou, ale i mírou stresu a duševním rozpoložením.

Takže to máme, přátelé, podle pana Liptona ve svých rukách a především hlavách. A nevím, jestli jsem vás jeho objevem potěšila, nebo naštvala… no tipla bych si, ale až jindy… J  Každopádně kniha Spontánní evoluce rozvíjí tuto myšlenku do globálních a holistických rozměrů.

Autoři si totiž, stejně jako mnoho otevřeně myslících lidí, všímají skutečnosti, že naše civilizace se řítí ke svému zániku. (Mimochodem k tomu mají na straně 239 pěknou větičku a sice: „Mám jednu dobrou zprávu a jednu špatnou zprávu. Ta špatný zpráva je, že civilizace, tak, jak jí známe, brzy skončí. No, a ta dobrá zpráva je, že civilizace, tak, jak ji známe, brzy skončí.“) „Vědecké studie nevyvratitelně docházejí k závěru, že lidská nenasytnost a znečišťování prostředí způsobují největší masové vymírání druhů od doby, kdy před 65 miliony let zmizeli z naší planety dinosauři. Bude-li dnešní trend i nadále pokračovat, pak během tohoto století vymře polovina dnes existujících druhů.“ (s. 29) Děsivé, nemyslíte?

Ovšem autoři nenadávají (tak jak je v našich končinách, nad pivem, dobrým zvykem) a nehroutí se z toho, kam až jsme to dospěli, nýbrž shodně tvrdí: „Vstupujeme do období přechodu od civilizace, která umírá, k té, která teprve bojuje o svůj zrod. Z popela staré společnosti vzniká nové – žijeme příběh fénixe.“ (s.240) A nejenom, že popisují v jaké globální situaci se nacházíme, ale také nastiňují cestu, kudy se vydat k záchraně lidstva i planety. Cesta totiž vede přes spontánní evoluci každého jednotlivce i lidstva jako celku. „Lidé, jako všechny ostatní organismy v biosféře, jsou zde proto, aby podpořili rovnováhu prostředí, chránili je, uchovávali a přispívali k harmonii. Mezi organismy žijícími na Zemi jsou lidské bytosti jedinečné tím, že jsou si vědomy svého evolučního procesu a možností. Jsme tu, abychom používali naše rozvinuté uvědomění k podpoře harmonie prostředí.“ (s. 244)

A konečně autoři dodávají i co je naším poselstvím: „Naším úkolem jako lidských bytostí stojících ve středu houpačky Země je používat naše uvědomění k tomu, abychom vytvořili udržitelné technologie, jež posílí naše šance na přežití a sníží náš vliv na prostředí.“ (s 245)

Rozhodně doporučuju si knihu přečíst. Myslím, že má každému co nabídnout, protože se opírá o historii, biologii, filosofii, kvantovou fyziku, světová náboženství, etiku, ekonomiku… prostě je úžasná a tu a tam okořeněná inteligentním humorem a bonmoty. A protože napsat krátkou recenzi na tak obsáhlou a tématicky rozmanitou knihu je prakticky nadlidský výkon, nabízím pár citací, které spolu možná nesouvisí, ale mě moc zaujaly a snad osloví i některé z vás a nastíní vám obrovský tématický rozsah této publikace:

„Trest je nepřirozený a nikde v přírodě jej také nenajdeme. Představte si žaludek, který se zotavuje z řádění nějakého viru, a jícen mu řekne: „Virus nevirus! Jsi líný. A za to, žes zvracel, ti nepošlu už žádné jídlo!““ (s. 233)

„Soudržní a soucitní lidé necítí potřebu ovládat jiné, snaží se v každém posílit spíše spolupráci než konkurenci. Proč? Protože soudržný, harmonický svět je v nejlepším zájmu každého z nás. Možná právě to měl na mysli Ježíš, když řekl, že „pokorní obdrží zemi“ (Žalm 37:11).“ (s. 237)

„Pokud se fyzikové nemýlí, pak jediné, čím si můžeme být jistí, je nejistota.“ (s. 237)

„Nemůžeme si být jisti výsledkem, ale můžeme si být jisti svým záměrem, který ovlivní výsledek. Jak Descartes neřekl: „Miluji, tedy jsem.““ (s. 238)

„Možná, jak naznačil Einstein, je čas vyřešit naše problémy pomocí nového myšlení. Možná se při hledání životně důležitého poznání musíme učit od starobylých mudrců, kteří radí: „Odpovědi, jež hledáme, leží v nás samých.“ Einstein tuto moudrost opakoval, když napsal: „Dívejte se hluboko, hluboko do přírody, a pak všemu porozumíte lépe.““ (s. 281)

„Albert Einstein prý prohlásil, že žádný problém se nedá vyřešit na stejné úrovni, z níž vzešel. Takže je jasné, že „už nemůžeme  dále řešit naše problémy tak, že budeme dělat přesně to, co jsme dělali až dosud. Více zbraní nepřináší mír. Více vězení neomezí zločinnost. Dražší zdravotní péče nás neučiní zdravějšími. A stejně tak nás ani více informací neudělá moudřejšími.““ (s.22)

A neodpustím si ani pasáž o tom, jak to bylo s Darwinovou teorií, která mě totálně uchvátila (více na stranách  146-151):

Se stejnou teorií o vývoji zvířecích druhů ve stejnou dobu jako Darwin přišel Alfred Russel Wallace. Vlastně o měsíc dřív. „Pravda je ovšem taková, že Wallace držel v ruce plně vypracovanou teorii v písemné podobě, zatímco Darwin měl v hlavě pouze dlouho zrající, nikoliv však vylíhnutou myšlenku!“ Jenomže Wallace byl neurozeného původu. „Evoluční teorie byla původně pojmenovaná jako Darwinova-Wallaceova teorie a byla oficiálně představena v roce 1858. Rozdíl v přístupu obou pánů je naprosto radikální, a dost důležitý:

„Z pohledu obyčejného člověka Wallace rozpoznal, že evoluce je poháněna eliminací nejslabších, zatímco Darwin vykládal totéž tak, aby bylo jasné, že evoluce je výsledkem vůle k přežití, jež je neoddělitelně přítomna v těch nejzdatnějších. Rozdíl? Ve Wallaceově světě bychom se měli zdokonalovat, abychom nebyli těmi nejslabšími, ale v Darwinově světě bojujeme o to, abychom získali postavení nejlepšího. Jinými slovy, kdyby převládl Wallaceův pohled, byl by na světě menší důraz na konkurenci a větší na kooperaci.“

A autor si všímá pojetí sociálního darwinismu a jeho dopadů, když Darwinova teorie „totiž nabádá ke zlepšení lidstva prostřednictvím čištění rasy. Vzato do důsledků, Darwinova teorie se stala státem posvěcenou vědou a posláním nacistického Německa.“

Darwin ale časem zrál a od akademického darwinismu se odklonil. „Namísto zdůrazňování přežití a boje přeorientoval svoji pozornost směrem k evoluci lásky, altruismu a ke genetickým kořenům lidské laskavosti.“ A myslíte, že byl vyslyšen? Nikoliv samozřejmě – prohlásili jej za stárnoucího a jeho myšlenky už nebyly brány vážně, neb je připisovaly na vrub nastupující senility…

Velmi mě pobavila evoluční poučka o tom, jak nebýt (v duchu Wallaceovi teorie) tím nejslabším článkem, protože v přírodě  nevítězí nejsilnější, ale všichni dobří, a umírají a jsou sežráni ti nejslabší…

„V příběhu jsou dva lidi, kteří táboří v lese, vzbudí se a zjistí, že v jejich tábořišti je medvěd. Jeden z nich si začne okamžitě šněrovat boty a ten druhý se ptá: „Proč se obouváš? Stejně nejsi rychlejší než medvěd.“ A ten první na to řekne: „Kdo mluví o medvědovi? Musím být jen rychlejší než ty.““

Takže přátelé, jistě chápete, že mně, jako slabému článku lidské společnosti, je samozřejmě mnohem bližší Wallace než Darwin… Přeji vám tedy, ať se vám v touze nebýt právě oním posledním článkem daří posilovat osobní růst pro blaho své i kolektivní vstříc spontánní evoluci. :)

Autorka článku: Tereza Marková