"Černobyl" aneb proč sedím na prdeli

VAROVÁNÍ: Vážení čtenáři, ačkoli je tento článek zařazen mezi fejetony, není to úsměvné ani trochu. Jé to hrůzostrašné čtení - horor, ale abyste pochopili, proč brojím proti očkovacím vakcínám, dala jsem to sem. Pevně věřím, že veškeré ostatní články dané do této rubriky budou opravdovými fejetony a toto je jen "hororová výjimka potvrzující pravidlo v moři fejetonů".

Je 15. srpen léta Páně 1995. Krásný slunný den. Je mi 14 let. Jsem přirozeně hezká, štíhlá dívka, která dumá nad svou budoucností. Sedím na posteli, muchluju štěně anglického kokršpaněla a se směsicí protichůdných pocitů hledím k budoucnosti. Základní školní docházka s pověstí rebelky, hyperaktivního drzého dítka a ověnčeného plejádou třídních a ředitelských důtek, a následným nepochopitelným obratem ve slušňačku, je úspěšně za mnou. Nedávné zkoušky na střední školu – obchodní akademii úspěšně složeny. Za čtrnáct dní se ze mě má stát středoškolák. Je čas opustit svět dítěte a dospět. Změnit se ve slečnu udržet se na střední škole je teď hlavním úkolem, nejbližší budoucnosti. Rozhlédnu se po pokoji. Stěny mého pokojíčku jsou polepeny plakáty a výstřižky obíbených zpěváků. Jak dětinské. To přeci na stěně dospívající slečny nemůže zůstat, je mě to nedůstojné… Celé dopoledne strhávám to co jsem v předešlých letech pracně vystříhala a nalepila. Ukládám to do desek, co kdyby mě ještě někdy chytil rapl a chtěla bych to tam znovu vyvěsit, nebo aspoň nahlédnout do minulosti. Je kolem poledne. Vyvenčím Šindu, poobědvám a usedám na postel. Sedím, hladím Šinetku… a najednou… co to je? Intenzívní tupá bolest v oblasti mezi lopatkami. Vstávám (to ještě nevím, že naposledy ve svém životě) a procházím po pokoji a děsím se. Co je to za bolest, kde se vzala? Ať to skončí, pane Bože, ať už to skončí. Bolest jak přišla, tak odešla. Ale co to je, něco mám s rukou. Mé levé zápěstí vysí nehybně dolů. Nemůžu hýbat s rukou! Pane Bože, já nemůžu hýbat s rukou. Proč co se děje? Pozvedám oči i mysl k Bohu a se zděšením se jej tážu, co se to děje? Co když ochrnu? Ne! Pane Bože jen to ne! Brní mě levá noha! Zmocňuje se mě panika, neskutečná panika. Musím si zavolat pomoc. Telefon nemáme. Sousedi mají, musím zavolat mamce! Oblékám si kraťasy, ale s jednou rukou nedokážu zapnout knoflík. Zavírám dveře bytu a veselý kokřík chce jít se mnou… „Šinetko počkej chviličku, hned se vrátím…“ (Ona „chvilka“ potrvá čtyři měsíce a můj milovaný psík na mě ve svých telecích letech dočista zapomene.)

Plížím se chodbou a má levá noha citelně vypovídá službu. Sousedky jsou doma, pouští mě k telefonu a volám mamce. „Mami prosím Tě přijeď, něco mi je, nemůžu hýbat rukou, brní mě noha. Bojím se že ochrnu. Prosím Tě přijeď brzy.“ Usedám do křesla a čekám. „Holky, bojím se, mám strašný strach. Co když ochrnu?“ Holky mě utěšují. Po pěti minutách se chci zvednout, že zavolám ještě taťkovi. Nejde to. Službu mi vypovědělo i zbytek těla. Jediné, čím hýbu je hlava. Dílo zkázy je dokonáno. Padám ke straně. Jde do tuhého. Holky zavolají souseda, který mě odnese do auta. Mamka přijíždí. Jedeme na polikliniku, kde mě přeložíme do sanitky a upalujeme směr nemocnice. Celé tělo mě brní a nechápu co se to děje. V nemocnici do mě nastrkají různé hadičky, kapačky, cévku a čeká se co bude dál. Na CT je jasný nález, zánět v míše. Zánět bují a postupuje míchou. Uprostřed noci se šmrncne o dechové centrum v míše. Dusím se! Lékaři zvažují tracheostomii. Nakonec to utáhne má bránice a zánět se zastaví. Už nepostupuje. Zubatá kolem mě ale stále máchá kosou a ještě chvíli potrvá, než mě dá ještě šanci.

A tak to začalo, tak začal můj druhý život…

Druhý den mě převáželi do Motola. Cestou přes Přelouč mi saniťák zahoukal. Střešním oknem jsem viděla okno domu kluka, který se mi hodně líbil a na kterého jsem si myslela. Jak jsem později zjistila, nebyla jsem mu lhostejná, leč ochrnula jsem. V Motole mě přijali na JIP. Byli tam se mnou i jiné děti v ohrožení života. Kluk ležící na vedlejší posteli, zhruba asi tak starý, jak já, byl celý žlutý. Já pořád spala. Když jsem se jednou vzbudila, viděla jsem mumraj zdravotního personálu. Když jsem se pak vzbudila znovu, mumraj ustával a sestřička jej přikryla i s hlavou. „Sestři, ten kluk umřel?“ Zeptala jsem se. Odpověď byla kladná. Zubatá se kosou trefila o kousek vedle. Ale se mnou to ani nehlo. Bylo mi ho líto, ale žádný záchvat paniky ani pláč to ve mně nevyvolalo. Leželi jsme tam spolu, ale já byla tak slabá a vyčerpaná a možná i tlumená nějakými léky, že jsem neměla sílu se tím zabývat a prostě jsem zase usnula. Po třech dnech na JIP seznali, že jsem životaschopná a převezli mě na dětskou neurologii. Tam byl, jak jinak v srpnu, prázdninový režim a mou ošetřující lékařkou byla paní doktorka, která se vrátila po několika, nevím pěti nebo šesti lety po mateřské dovolené. Zakázala bych to dávat novým doktorům, nebo doktorkám po mateřské, ty nejtěžší případy. Což jsem byla, protože jsem pak ještě měsíc obývala pokoj JIP s oknem ze sestreny, na odd. dětské neurologie. Paní doktorka nevěděla proč jsem ochrnula ani jak mi pomoci. A tak jsem se stala pokusným králíkem porevoluční medicíny. Mou diagnózu nakonec motolští lékaři uzavřeli jako „změněný imunologický terén po očkování a následná klíšťová encephalomyelopolyradiculoneuritida“. Fakticky tedy zánět v míše, který způsobil její neprůchodnost a následné ochrnutí. 15 let poté jsem všem tvrdila, že zánět míchy mi způsobilo klíště. Ale když jsem si nedávno přečetla v knize Doba jedová hororové čtení o očkovacích vakcínách pochopila jsem, že klíště dokonalo dílo zkázy, které mu medicína připravila. Očkovací vakcína proti spalničkám, kterou jsem dostala červnu 95 a nevím proč, když nebyla na seznamu povinného očkování. Byli jsme s kamarádkou na někaé běžné kontrole a oni mě píchli. Jen tak, asi se toho potřebovali zbavit. Kamarádce vakcína nic nezpůsobila, ale vlastně nevím, jestli se jim neubránila. Já byla za hrdinu – přece se nebudu bát injekce...

Vakcíny jsou dělány z antigenu, což je samotný oslabený virus a z přídatných látek, takzvaných adjuvants. Tato vakcína je dělaná na bázi iontů hliníku. Hliník je neurotoxin, což znamená, že je toxický pro mozek a nervy. Žel při aplikaci vakcíny, se veškeré množství dostane do krevního oběhu. A je-li organismus oslabený, může se stát, že vakcínu obsahující hliník poruší hemoencefalytickou membránu v mozku. Když se tak stane, způsobí to zánět mozku, míchy, nebo otok mozku a může vést až ke smrti.

Mé léčení probíhalo silnými antibiotiky. A pořád jsem měla vysoké horečky. Každý den přes 39C po dobu 28 dní. Vystřídala jsem několikatery antibiotika, ale nic se nezměnilo. Hybnost se nevracela a teploty přetrvávaly. Nakonec už mi atb vysadili. A horečky mi konečně klesly. Ochrnutí ale trvalo. Pak vyzkoušeli vyměnit mi krevní plazmu. V té době už jsem měla tak rozpíchané a zničené žíly na obou rukách i nohách, že přistoupili ke voperování dvousměrné kanily zvané centrální katetr. I po osmnácti letech když se ke mně přiblíží zdravotní personál s jehlou se mé žíly záhadně zatáhnou hluboko pod povrch. Nasadili mi hromadu různých léků na to či ono, vlastně ani nevím na co. Jen vím, že jsem jich musela jíst asi 30 denně. Z toho asi 4 na podporu chuti k jídlu.

Dnes, poté, co jsme přičichla k celostní medicíně, to chápu tak, že mé tělo potřebovalo spát a nejíst prostě proto, aby mělo sílu bojovat se zánětem. Samo tomu napovídalo, stačilo jen poslechnout ho a hlídat. Nemocniční strava, prostá zeleniny s minimálním podílem ovoce, obohacená o glutamát sodný k obědu i k večeři, taky nebyla zrovna vhodná pro člověka s nemocnými nervovými spojeními. Nehybnost a vysoké dávky atb a jiných léků úplně zastavily veškerou peristaltiku mých střev a vyprázdnit jejich obsah bylo obtížné i za použití opakovaného krystýru. Strava zasekaná v mých střevech, plná toxických látek z léků a hnilobné procesy ve střevech způsobovaly, že se můj organismus těžce otravoval toxickými látkami a neměl pak sílu bojovat se zánětem v mé míše. A aby dílo zkázy bylo dokonalé v plném rozsahu, přišla paní dokorka s nasazením imunosupresiv. Mé tělo se prý přidává na stranu zánětu a zabíjí tak samo sebe, proto je potřeba ho oslabit. Imunospresiva jsou totiž léky potlačujících přirozenou obranyschopnost organismu. Jejich vedlejším účinkem je tloustnutí, zvýšená chuť k jídlu, výrazný růst chlupů po celém těle, velmi silné akné, taktéž po celém těle a vysoká kazivost zubů a hlavně deprese. Ty ochrnutý člověk má jaksi přirozeně z logiky věci a kdyby náhodou věřil v uzdravení, tak Prednison mu tu naději v mozku rozmluví. Přirovnání k Černobylu mi přijde trefné. Tam taky řada fundovaných lidí zvolila nezávisle na sobě takové postupy, které byly vysoce nepravděpodbné, ale jejich souhra měla katastrofální dopad. Při mém léčení tomu bylo stejně. Mezitím než se imunosupresiva rozvinula v plné síle se mi vrátila hybnost do pravé ruky směrem od ramene a za na levé ruce jsem začala hýbat palcem, což se pak postupem času vylepšilo až na současnou hybnost. Začala jsem tloustnout tak rychle, že to mé štíhlé a ztrátou svalstva vyhublé tělo vůbec nebylo schopné zvládnout. Nabrala jsem během dvou měsíců asi třicet kilo a popraskala mi kůže na prsou, bocích, zadku, břiše i nohou. Ale to ještě nebyl konec. Dávky léků byly tak vysoké, že má pubertálními pupínku uchráněná krásná pleť už to nezvládala, střeva nefungovala a muselo to z těla ven. Velmi husté a velmi ošklivé akné se mi rozeselo po obličeji, ramennou, zádech, hrudníku a podbřišku. Dlouho jsem se neviděla v zrcadle. Když jsem se pak v říjnu na svoje patnácté narozeniny podívala do zrcadla polekala jsem se. Ta hezká holka, co jsem znala byla fuč. Ze zrcadla se na mě díval oteklý, chlupatý, opupínkovaný, ošklivý člověk s uplakanýma známýma modrýma očima. Mé neustálé otázky, kdy už to všechno skončí, kdy začnu hýbat nohama, kdy zase budu normální, kdy budu chodit, se pomalu začala měnit z lékařského „Nevím, musíš být trpělivá.“ na „Never more!“ Kdyby se mé zoufalství a utrpení dalo zvážit, ta váha by se strhla, nepobrala by to. Ale ještě pořád to nebylo tak strašné, protože v Motole se mnou mohly být rodiče nebo babička. Pomáhali mi, podávali věci, krmili, myli, otáčeli a dodávali naději.

Po čtyřech měsících jsem se dostala domů. Bylo to na Vánoce. Pes si mě nepamatoval a dostala jsem se jen do některých místností. Do svého pokojíčku ne, protože jsem neprojela dveřmi. Ale stejně jsem byla šťastná. Kamarádi se za mnou konečně mohli stavit. Ale můj přístup byl ambivalentní, chtěla jsem je vidět a být s nimi po tak dlouhé době, ale příšerně jsem se styděla za to jak vypadám. Protože odporná imunosupresiva do mě cpali dlouhodobě. A i zděšení mých přátel z toho jak vypadám teď bylo viditelné, i když se snažili to skrývat.

Nikdy není tak zle aby nemohlo být ještě hůř

To nejhorší mě teprve čekalo. Rehabilitace na spinální jednotce v Košumberku. Po novém roce jsem byla umístěna do Hamzovy dětské léčebny. Na tom oddělení ale žádné děti nebyly. Věkově nejbližší člověk byla o deset let starší, tedy pětadvacetiletá schopná paraplegička, má spolubydlící. Která měla na vedlejším pokoji kamaráda paraplegika. Mé dny, mé tolik zoufalé dny, probíhaly jeden jak druhý. Ráno mě sestry oblíkly a zřízenci vyndali z postele. Pak jsem měla nějaké procedůry a cvičení. Po obědě mě sestry vykoupaly a ve dvě hodiny odpoledne odložily do postele, kde jsem musela ležet až do rána do sedmi. Většinou sama na pokoji. Když jsem něco potřebovala, měla jsem u postele zvonek. Často mi ho nechaly jen tak vyzvánět a nepříjemně tůtat, třeba půl hodiny. Bylo to nesnesitelné. Jedinou společnost mi dělala televize. Žel, narušení nervového aparátu způsobilo, že se mi z televize dělalo špatně. Ona tak trochu píská, a ve mně to vyvolávalo dávivý reflex a chtělo se mi zvracet. (S televizí se doposavad nekamarádím a nemám ji ráda.) Když už jsem se konečně dozvonila, někdy mi pomohly jindy vynadaly, že je nemám otravovat a odešly. V noci byl problém spát, trápily mě křeče do svalů zvané spasmy a když už jsem mohla spát, tak mě budila spolubydlící, která měla bolesti a brečela po nocích. Když jsem chtěla otočit, protože jsem se přeležela, nebo mi vysela noha z postele, přišly a vynadaly mi, že mám nárok být otočena jen 4x za noc. Po páté jsem měla smůlu. Cévkovaly mě vždycky nejtlustšími cévkami, aby to bylo rychle, nedbaje mých nářků, že to bolí. A často mi nadávaly, že jsem tlustá a těžká a že se se mnou nechtějí tahat. Tehdy jsem hýbala jednou rukou, druhou lehce, byl pro mě problém projet dveřmi, protože klika byla moc vysoko. Styděla jsem se za svou tloušťku, i když jsem za ní vlastně nemohla, protože mi jí způsobily hlavně ty hormonální léky, takže jsem nejedla. Skoro vůbec jsem nejedla. A pořád jsem brečela. A i za to mi sestry nadávaly. Byla jsem ochrnutá, nemohla jsem dělat nic, vržená mezi lidmi kteří se o mě nechtěly starat a vůbec se tím netajily. Nikdo se se mnou nebavil. A kdybych snad přeci jen někde našla vůli žít, hormonální léčba a její vedlejší nežádoucí účinek - deprese, mi v tom zabránil. Klasikovo pověstné „dělání, všechny smutky zahání“ se nedalo uplatnit, protože bez možnosti se hýbat se toho moc dělat nedá. Takhle nešlo žít. To nebyly podmínky k životu ani k uzdravení. Chtěla jsem domů. Ale sestry mě ubezpečily, že dokud se nezlepším, domů mě nepustí, že tam můžu být klidně rok nebo dva. To se nedalo vydržet! To zoufalství by se možná dalo přirovnat k zoufalství lidí v koncentračních táborech. Ti byli taky odsouzeni k nelidskému živoření přestože nikomu nic neudělali a naděje na zlepšení byla mizivá. Tehdy nebyli ani telefony. Takže spojení s rodinou se dalo podniknout jen večer mezi 18 a 20 hodinou, na sluchátko pro přivolání sestry, kam mi hovor vždy přepojili. Žel vždy po dvou minutách se spojení přerušilo. I ostatní pacienti chtěli mít své dvě minuty se svými rodinami. Mé zoufalství bylo do nebe volající. Pomalu jsem přesouvala svou touhu být zdravá na touhu umřít. Zachránili mě rodiče, vzali si mě domů. Blok jet do Košumberku mám i po osmnácti letech. A s depresemi a sebevražednými sklony jsem se intenzivně potýkala ještě osm následujících let a i doposud se čas od času ozvou… Jako nejúžasnější všelék se mi osvědčila láska, tedy konkrétně láska mého úžasného muže…

A nejhorší na tom je, že to očkování nebylo asi povinné, nejspíš jen doporučené a kdybych na něj nešla… kdyby… Jaký by asi teď byl můj život kdyby… Člověku se utrpení snáší líp, když ví, že netrpí zbytečně, že to má nějaký smysl, nějaký hlubší vyšší smysl. Ale toto je zcela nesmyslné a zbytečné utrpení, nepotřebný medicínský omyl, který zničil a poznamenal několik lidských životů, zejména mých rodičů a můj…