Davis, William MD: Život bez pšenice, Jota 2013

Žít život bez pšenice nezní úplně lákavě. Proto jsem ani nepomyslela, že bych si takovou knihu pořídila a přečetla. Zejména poté, co jsem shltla knihy z opačné strany jídelníčku nabádající spíše k vegetariánství a makrobiotice, kde jsou hlavním nosním pilířem jídelnmíčku obiloviny. A ty knihy dávaly smysl. Ke knize mě ale tak trochu popostrčila zkušenost mého kamaráda. Vydal se k doktorovi na preventivní prohlídku a ten mu zjistil vysoký krevní tlak a cholesterol. Bez diskuse mu nasasdil léky s tím, že je to nadoživotí. Děsivé! Načež se tedy můj drahý přítel ve svých pětatřiceti letech jaksepatří vyděsil, odmítl zobat pilule, zapátral na netu a okamžitě vysadil veškerou pšenici a cukr. Den za dnem bylo vidět, jak mu klesá nejprve tlak, posléze i přebytečná kila. Po třech měsících bezpšeničné diety, má tlak i cholesterol v pořádku, a jeho tělo je o deset kilo lehčí. Nedalo mi to. Stále se hlídám v jídle a přesto mám pocit, že pořád kynu, jako to pověstné těsto na buchty. Nedělám si však iluze, že by si o mně pánové šuškali „že jsem pěkná buchta… k nakousnutí…“ (Vzhledem k mému věku by se slušelo poznamenat, že ty doby už jsou dávno pryč… Ale nejsou, protože vlastně ani nikdy nebyly… ale to je úplně jiná písnička.)

V knize jsem se dočetla přesně to, co potvrzuje zkušenost mého kamaráda: že vysazením pšenice se zlepší tělesné funkce a krásně se hubne, aniž by člověk trpěl hlady. Ztratí se kyselý reflux, alias pálení žáhy. Ustanou časté bolesti hlavy. Umírní se, nebo dočista zmizí, bolest artritických kloubů. Zázrak! Ale jak to, vždyť přeci potravina jako pšenice je tu s námi odnepaměti? Autor poukazuje na skutečnost, že pšenice už zdaleka není tím, čím bývala před sto a více lety. V posledním století, zejména v posledních padesáti letech, začalo bujaré šlechtění, hybridizace, křížení a genetické modifikace této obiloviny (používala se i introgrese – což je vnesení a zabudování genů určitého druhu organismu do genomu jiného druhu, takže v pšenici může být třeba část genu z myši apod.), až má nakonec jiné vlastnosti než její mateřská předchůdkyně. Žel, nikoho nenapadlo zkoumat, jestli se tím šlechtěním nepřihodilo něco, co by mohlo způsobit, že by nám pšenka začala škodit. A světe div se! Ono to vypadá, že se přihodilo. Jak píše autor o bochnících chleba dnešních a těch, co pekly z pšenky naše prababičky: „Možná vypadají stejně, dokonce i hodně podobně chutnají, ale biochemicky se od sebe zcela liší. Malé změny v bílkovinné struktuře pšenice dokážou způsobit obrovský rozdíl v imunitních reakcích na pšeničný protein - jedna je nulová, ta druhá je zničující.“

Ačkoli se o tom nikde nemluví, pan doktor v knize zmiňuje, že pšenice má vysoký glykemický index, což je neblahé pro konzumaci kohokoli z nás, ale zejména diabetici by se jí měli vyhýbat. A optimistická zpráva pro všechny dietáře: po vysazení pšenice se hubne takový ten nevzhledný tuk kolem břicha i uvnitř břicha. Ten kromě toho, že je nevzhledný, je  navíc místem, které spouští nepřeberné množství různých zánětů v těle. „V lidském těle si totiž nejsou všechny tuky rovny. Tuk pšeničného břicha je velmi zvláštní tuk. Není to jen pasivní uložiště pro přebytečné kalorie z pizzy; v podstatě se jedná o endokrinní žlázu, jako je třeba štítná žláza nebo slinivka, ale s tím rozdílem, že tato je oproti nim hodně velká a taky hodně aktivní. Na rozdíl od jiných endokrinních žláz nehraje žláza břišního tuku podle pravidel, ale řídí se vlastním specifickým scénářem, který škodí našemu zdraví.“ (s. 81)

Pšenice žel neovlivňuje jen trávící ústrojí, ale i mozek. V žaludku se pšeničný lepek rozkládá na směsici polypeptidů, které pronikají do krevního řečiště a odtud dokáží proniknout přes mozkovou bariéru přímo do mozku. „Jakmile pšeničné polypeptidy do mozku proniknou, vážou se na stejný receptor, na jaký se vážou opiáty.“ (s.67) Pšenice je dokonce i v podezření, že může být jednou z přísad tzv. chemického koktejlu, který se podílí na rozvoji autismu. (Poznámka pod textem.) Co už je ale prokázané je fakt, že vysazením pšenice u schizofreniků, dochází k výraznému zlepšení stavu a vymizení halucinací. Si tak říkám, kolik asi z našich psychiatrů pracujících se schizofreniky tuto informaci má? A kolik z těch, kdo jí mají, doporučuje pšenici vysadit svým pacientům? Neboť tímto levným, byť pro mnohé náročným řešením, je-li skutečně tak účinné, jak autor píše, by se dala výrazně zlepšit kvalita života nejen nemocných, ale i těch, kdo o ně pečují.

Ale pojďme dál. Alarmující je také raketově rostoucí počet lidí trpících celiakií, nebo nějakým druhem nesnášenlivosti na lepek. Fakt, že ještě člověk nemá tuto nesnášenlivost diagnostikovanou, neznamená, že jí netrpí, což se může projevit klidně až za deset let. Za tu dobu už se ale může tělo notně vyčerpat a onemocnět různými chorobami. Už jen proto si myslím, že stojí za to na nějaký čas pšenku vysadit a ověřit si tak, jak na tuto skutečnost tělo zareaguje. A naopak, jak se bude tělo tvářit, až se k ní třeba po měsíci vrátíme. Jestli se nestane nic, nebo se objeví křeče v břiše, únava, bolesti hlavy...

Dr. Davis nám však doporučuje zbavit se nejenom pšenice, ale veškerých obilovin obsahujících lepek, tedy i žita, ječmene, kamutu, bulguru, špaldy a snad i ovesných vloček. To zatím na sobě ověřuju a zdá se mi, že lehce hubnu. Dr. Davis dále doporučuje výrazně omezit i další uhlohydráty, jako je rýže, jáhly, pohanka, brambory, luštěniny a quinou alias merlík čilský. Doporučuje konzumovat hlavně zeleninu, vejce, maso a mléčné výrobky a syrové ořechy. S tím ale nesouhlasím docela. Myslím, že rýže, luštěniny a quinoa mají nízký glykemický index, proto se cukr z nich uvolňuje postupně a dokáží člověka na dlouhou dobu dobře zasytit. A s častou a nadměrnou konzumací masa taky nemohu souhlasit. Pominu-li zdravotní hledisko, o které nám tu zejména jde, tak i z ekologických důvodů a s ohledem na zvířata chovaná ve velkochovech, stojí za to omezit jedení masa na minimum (2 maximálně 4 porce týdně).

Takže můj závěr zní: Ano, jíst bez pšenice jistě stojí minimálně za vyzkoušení. Tělu to nepochybně neublíží a shodit pár kilo většině z nás prospěje. Leč kromě cukrovinek a uzenin, bych doporučovala jíst ostatní přirozené potraviny tak nějak vyváženě, s mírou a bez omezení. 

(Poznámka viz 4 odstavec: O "chemickém koktejlu" a vlastně i o autismu bohatě píše prof. Anna Strunecká, ve svkých knihách: Doba jedová, Doba jedová II, Jak přežít dobu jedovou?, Babské rady prof. Strunecké, Přemůžeme autismus?)