Divadelní hra: Manželské vraždění (Divadlo Na Jezerce; autor: Eric-Emmanuel Schmitt; hrají: Jaroslav Dušek, Nataša Burger)
Nedávno jsem po druhé shlédla hru Divadla Na Jezerce s přiléhavým názvem Manželské vraždění. Zhruba před dvěmi lety, jsem toto představení navštívila poprvé. Byla jsem nadšená a připadalo mi to velmi vtipné. Tehdy jsem si všimla, že mladší část publika, zhruba do třiceti let, padá smíchy ze sedadel, zatímco starším ročníkům často mrznou úsměvy na rtech. Snad proto, že oni už vědí... Tehdy jsem měla pocit, že je hra o tom, jak se ze vztahu dvou lidí postupem času a nadbytkem všednosti vytrácí láska a nastupuje zvyk, který se stává železnou košilí, či spíše svěrací kazajkou. Je vážně osudem každé lásky úpadek? To zní strašidelně... Hra je však komedie, byť hodně hořká, zato plná výborných vtipných hlášek, postřehů a skvěle odehraných scének. Vězte, že vaše břicho i mimické svaly dostanou zabrat...
Při druhém shlédnutí jsem pochopila, že hra jde ještě o kus dál. A sice, že trefně zachycuje velkou bolest dnešní doby. Kult mládí. Respektive skutečnost, že ženy neumí stárnout. A horko těžko se smiřují s každým dalším křížkem navíc. Netrvalo dlouho: pouhé dva roky života a druhé shlédnutí hry způsobilo mé prozření a pochopení smutného faktu. Ano je to tak: éra mladé vysmáté „dvacítky“ už je nenávratně za mnou. Chtě nechtě pomalu začínám vstupovat do kategorie divaček „zmrzlých úsměvů“. Což nechci! A stejně tak jako hlavní ženské hrdince Líze, se mi na poznámku „Na svůj věk vypadáš velmi dobře!“, dere z úst: „Vážně? Děkuji... Ale bohužel nejsou jen ženy v mém věku. Jsou i mladší..!“
Nuže co dodat? Tam kde nám ženám gravitace nemilosrdně krade na atraktivitě, získáváme s věkem další zkušenosti a moudříme. Sice neunikneme tomu, že nám vrásky počmárají tváře, ale kudy ty rýhy povedou ovlivnit můžeme: mračením se nebo smíchem. Já jsem proto druhé, protože rozradostněná tvář je vždycky krásná, bez ohledu na věk. Smíchu zdar! A hurá do divadla :)