Don Miguel Ruiz: Čtyři dohody, Pragma 2001

Všichni o té knize slyšeli. Někteří jí četli. Jiní se na ní chystají. Životní nadšenec Jaroslav Dušek se dokonce knihou Miguela Ruize inspiroval natolik, že podle ní vytvořil společně s kolegou Pjér la Šézem stejnojmenné divadelní představení, které už je několik let beznadějně vyprodané, a jakmile se vstupenky... objeví v předprodeji, během chvilky zmizí. Představení se dá také v neoficiální verzi slyšet jako audio nahrávka na youtube.com. Duškovo představení je naprosto fenomenální a přestože střílí do vlastních řad, ten, kdo je přemýšlivý a nebere se příliš vážně, se od srdce zasměje.
Nenapadlo by mě, že se dle této knihy dá udělat divadelní hra tolik humorná.
Kniha jež nese v podtitulu: Kniha moudrosti starých Toltéků, není vtipná ani malinko, zato životní moudrostí jen srší. Dohody zní jednoduše a při jejich čtení má člověk pocit, že to tak nějak podvědomě zná, a že v tom vlastně nic zas tak převratného není. Ale ono je. Pokud totiž někoho ta kniha osloví, začne na sobě v duchu dohod pracovat, je to řehole nesnadná a běh na dlouhou trať zároveň. Považte sami, co je těžkého na tom: nehřešit slovem; nebrat si nic osobně; nevytvářet si žádné domněnky; a dělat vždy vše, jak nejlépe dovedu? V pohodě... ale jen do té doby, než se člověk začte...
Ono totiž nehřešit slovem neznamená jen nepomlouvat, nenadávat a neklet. Ale taky „nevynášet soudy ke kterým jsem dospěl na základě svých domněnek o jiných lidech i o sobě samém“. Tedy například: žena se na mě špatně podívá a na nevinnou otázkou nepříjemně odsekne. „Co zase tý krávě přeletělo přes čumák, ta je děsně nafukovací.“ pomyslím si, nezeptám se a tak se nedovím, že jí od rána bolí zub a bojí se, že jí ho vytrhnou...
Nehřešit slovem je důležité i proti vlastní osobě, tedy nepoužívat slovo proti sobě. Například „já jsem blbá“, když něco spletu. Nejsem blbá, každý dělá chyby. Průser je, že vlastně už od dětství jedem v tomto modelu, neb od dospělých slyšíme neustále nějaké názory na vlastní osobu a podle toho se vlastně stáváme sami sebou: „Ty jsi tak zlobivá, chvíli neposedíš.“ „Jsi drzá.“ „Jsi nemehlo, to musíš všechno zničit? Kazisvěte!“ „Nesahej na to, to je moje, víš, že všechno zničíš.“ „Ty jsi fakt hrozná.“ apod. Takový rostoucí človíček denně slýchá kanonádu výroků o tom jaký je, od svých nejbližších, kteří to tak vlastně ani nemyslí, jen to plácnou, ale protože to všichni pořád říkají, tak to asi bude pravda. Co naplat, když já to tak necítím, taková teda asi jsem a mám být, protože dospělí by mi nelhali, přeci mě učí, že se má říkat pravda...
Druhá dohoda – neberte si nic osobně – jde ještě o kousek dál. Cokoli o nás kdokoli řekne si bereme osobně. Třeba někdo řekne, že jsem blbka, a ani mě nezná. A přitom to vůbec nic nevypovídá o mě, ale o tom, kdo to říká. Ale my si takovéto výrazy bereme osobně, protože souhlasíme s čímkoli, co se řekne. A když si bereme věci osobně, cítíme se uražení a naší reakcí je obrana našich názorů, což vede ke konfliktům. Z něčeho nepatrného uděláme velkou aféru, protože cítíme potřebu mít pravdu a dát ostatním najevo, že oni se mýlí. Přitom soudy jiných lidí o nás, jsou jen jejich představy a vůbec to nesouvisí s námi. Když nebudeme brát nic osobně, dostane se nám obrovského množství svobody. Budeme imunní vůči pomluvám i kdyby byly sebezákeřnější. Celý svět nás může pomlouvat, ale jestliže to nebudeme brát osobně, zůstaneme imunní.
Třetí dohoda je typická spíše pro ženy: nevytvářejte si žádné domněnky. Jenomže my máme sklon vytvářet si domněnky úplně o všem. Když nám někdo něco řekne, vytvoříme si o tom domněnku. Ale když nám někdo nic neřekne, stejně tak si o tom vytvoříme domněnku. Problém je v tom, že si nejprve domněnku vytvoříme a pak věříme tomu, že je pravdivá. A tak si koledujeme o problém. Vytvoříme si nějakou domněnku, špatně jí pochopíme, vezmeme si jí osobně a skončí to tím, že z ničeho se stane drama. Voilá, vítejte v zemi lidí.
Problém je to ve všech mezilidských vztazích, ale nejvíc paseky to asi dokáže nasekat v partnerských vztazích a v rodině. Často si totiž vytvoříme domněnku, že naši partneři vědí, co si myslíme, neb nás za ty roky dobře znají, a že nemusíme říkat, co vlastně chceme. Navíc ještě předpokládáme, že budou dělat co chceme, protože nás přece dobře znají. Ale oni to pochopitelně nedělají, protože do hlavy nám nikdo vlézt neumí, zaplťpánbůh, ale my se pak cítíme zraněné a naštvané, protože „to přece měl vědět“.
Lidská mysl je nesmírně zajímavý fenomén. Fascinuje mě už nějaký čas, stejně tak jako asi další velkou spoustu lidí. Je zajímavé, jak máme neustálou potřebu vše ospravedlňovat, vysvětlovat a všemu rozumět – to proto, abychom se cítili bezpečně. Vytváříme si neustále nějaké domněnky, jak píše Ruiz, protože nemáme odvahu klást otázky. Ostatně je to i jedna z psychoterapeutických metod, ale o tom jindy. Jediný způsob jak se vyvarovat vytváření domněnek, je klást otázky. Ujistit se, že komunikace je jasná. Musíme v sobě najít odvahu se ptát. Každý má právo se zeptat. A každý dotázaný má právo odpovědět, anebo neodpovědět. Důležité je vědět, že nemusíme, na vše odpovídat, obzvláště, nemáme-li v dané věci sami jasno.
A teď přijde vrchol – top mezi domněnkami drží fenomén vytváření si domněnky, "že každý vidí život stejně jako my". Ruiz krásně popisuje, jak předpokládáme, že ostatní myslí stejně, jako myslíme my, posuzují vše stejně, jako posuzujeme my. A z tohoto důvodu máme strach být sami sebou. Protože si myslíme, že nás bude každý soudit. A tak se snažíme splynout s davem a jsme šedivější, než šeď samotná. A přitom jaké lidi obdivujeme? Právě ty, kteří se v nějakém smyslu vyhranili, něco dokázali, dělají, co je baví, a jsou v tom dobří.
Čtvrtá dohoda už je pak jen třešničkou na dortu – vždy dělejte vše jak nejlépe dovedete. Konat vše co nejlépe znamená v podání dona Ruize, být aktivní. I klasik Zdeněk Svěrák praví že „dělání, všechny smutky zahání“. A máme-li rádi to, co děláme, děláme-li vždy vše, jak nejlépe dovedeme, pak si skutečně užíváme života. Bavíme se, nenudíme se, necítíme frustraci. Být činorodý, píše autor, znamená naplňovat život. Máme-li vyjádřit co jsme, být sami sebou, musíme jednat.

Čtyři dohody jsou přesně jednou z těch knih, které mají moc změnit svět tím, že vedou člověka k tomu, aby se stal milující, otevřenou a kvalitní bytostí. Její síla je v tom, že je to kniha pro jednotlivce. Každý musí začít sám u sebe. To je totiž to minimum a zároveň i maximum, kterého je třeba dosáhnout. Čím víc lidí na sobě bude pracovat, tím lépe pro svět, protože každý jednotlivec je součástí celku. Cílem Čtyř dohod, je proměnit tento svět, utéci z pekla utrpení a nikdy se do něj nevrátit. Dohody mají člověku pomoci si uvědomit, že žijeme tady a teď. A i kdyby ten jediný člověk, který na sobě bude pracovat, jste byli vy, stojí to za to. Protože každý jsme svého štěstí strůjcem a záleží jen na nás jaký život žijeme. Minulost už minula a neměla by nám zbytečně zasahovat do přítomnosti. Budoucnost se ovlivnit dá, ale co je důležité je to, jak žijeme teď právě v tomto přítomném okamžiku. Protože jinak to ani nejde. A záleží jen na nás, jaký bude náš celoživotní přítomný okamžik...