Grof, Stanislav: Když se nemožné stane, Práh, 2012

Viděla jsem nedávno na dvtv.cz několik rozhovorů českých psychiatrů, kteří hovořili o psychedelikách, psychoaktivních látkách rozšiřujících vědomí. Nikdy jsem se o drogy nezajímala, neboť jsem si od dětství nesla hluboce zakořeněný apel, že drogy je to nejhorší, čemu člověk může propadnout, a že stačí jediné vyzkoušení a konec, je z něj závislák a zničil život celé rodině. Ano, chcete-li někoho ovládat, vytvořte v něm strach. Bála jsem se, takže mne ani nenapadlo se po nějakých informacích pídit.

Čas ale postupuje. Ze mě se stala matka a už se nebojím drog vzhledem ke své osobě. Teď se jich bojím s obavou o naše děti. Takže jsem se o drogy začala zajímat z preventivního hlediska, abych mohla dětem poskytnout relevantní informace, až přijdou s otázkou: „A proč jako nesmím tu marihuanu hulit?“

Přes výše zmíněné rozhovory zejména s prof. Jiřím Horáčkem[1] a MUDr. Tomášem Páleníčkem[2], které všem doporučuji shlédnout, jsem se pídila dál a dostala se k dr. Stanislavu Grofovi, americkému psychiatrovi českého původu, shlédla s ním několik videí na youtube.com a půjčila si knihu Když se nemožné stane.

Kniha je plná nejrůznějších příběhů o jeho psychedelických zážitcích po požití LSD, psilocybinu, ketaminu, ayahuasky, plná příběhů jeho pacientů, které pomáhal léčit za použití těchto psychoaktivních látek. Pro ty, jež stejně jako ještě nedávno já, hází drogy do jednoho pytle připomínám, že tato zmíněná psychedelika působí na serotoninové receptory v mozku a nelze si proto na ně vypěstovat závislost. Drogy způsobující závislost působí na dopaminové receptory v mozku a řadíme sem alkohol, nikotin, heroin apod. 

Grof v knize vypráví i o metodě holotropního dýchání, kterou vyvinul a podstupoval on sám i jeho pacienti, jako léčebnou metodu. Kniha Když se nemožné stane je celá sestavená z kazuistik a příběhu Grofoých pacientů. Je to takový průžež jeho pracovním i osobním životem. Stanislav, tuším, že někde uvedl, že tuto knihu napsal, když mu vyhořel dům i s knihovnou, čímž ztratil spoustu vědeckých knih, do kterých nahlížel a citoval, když psal jiné knihy svým vědeckým stylem. Tentokrát to nešlo, tak sestavil průřez toho nejzajímavějšího, čím se svými pacienty prošel. Je až s podivem, kolik se toho dá za jeden lidský život zažít.  Příběhy jsou to silné, dojemné, někdy děsivé, ale nikdy ne nudné. Popisovat je zde nelze. To je nutno si přečíst. 

Odhodláte-li se vnořit do vět Grofových zážitků, čeká vás výlet za hranice běžného myšlení, do situací a míst o kterých se vám ani nesnilo, a jsem si jistá, že stejně jako já nebudete moci odtrhnout oči od řádků. Hluboce smekám před Stanislavem Grofem, jehož znalosti dalece přesahují oblast psychiatrie do dalších vědeckých oborů a zejména do religionistiky a antropologie.  Jeho znalosti z mnoha světových náboženství na mne působily jako exkurze do studijních let a jeho osobnost mne velice okouzlila. Už se těším, až se ponořím do dalších jeho knih.