Jak jsem byla přednášet studentíkům o životě na káře a objevila úžasné antidepresivum

Stalo se jednoho říjnového dne, že jsme si s mým dávným kamarádem z mládí vyměnili, jako skoro každý rok, narozeninová blahopřání. Kamarád mi ale za nedlouho zavolal s prosbou: jeho žena učí na střední škole v Hradci a zrovna v hodinách psychologie probírají život s handicapem, takže je napadlo, že bych o tom mohla přijít a pohovořit. Ráda pomáhám a vždycky si tak trochu naivně a s doufáním říkám, že dobré skutky mi třeba jednou vesmír vrátí. A tak jsme se tam s mamkou vydaly. Mamka šla brouzdat po městě a mě pohltila stření škola. Dýchla na mne rozverná a bezstarostná atmosféra mládí. Působilo to na mě nostalgicky , což je vlastně trochu divné, vzhledem k tomu, že tato studentská fáze mě, vzhledem k individuálnímu studijnímu plánu minula. Ale cítila jsem se tam dobře, snad proto, že den předtím jsem oslavila své osmnáctiny, tedy své druhé osmnáctiny, a co na tom, že by to mohly být klidně moje děti. A tak jsem se zaparkovala před třídu studentek a studentů hezky vedle katedry a spustila vyprávění o životě na vozíku obecně, protkaný mými vlastními zkušenostmi. Nikdy bych si nemyslela, že zvládnu mluvit před takovou bandou. Inu asi fakt stárnu. Chvilkami se tvářili vyděšeně… ano, když někdo ochrne, zpravidla to provází větší, čí menší množství hrůzných zážitků, které ale pominou a pak je třeba se nejdříve dostat do relativního normálu. Studentíci to ale zvládli a ptali se a byli fajn. Nakonec mě odměnili lísky se vzkazy, které jsem si odnesla domů a přečetla.

Mládí je krásný čas, a onen mladistvý entuziasmus je nádherně nakažlivý. Potěšte se se mnou vzkazy od studentů: