Jak jsem dostala netradiční Kytici

Miluju divadlo! Ale jsem náročný divák. Nemám ráda hry, kde je mnoho postav. A je nemožné mne dostat na prvoplánovou komedii. Zasměju se ráda, to ano, ale musí to mít úroveň. A taky mám ráda hry ve verších a těch mnoho není. Zkrátka, aby mne něco skutečně nadchlo, musí to být fenomenální.

Kytice Karla Jaromíra Erbena, která od letošního února běží v Národním divadle, taková je.

Svého muže bych na takovou hru dostávala jen velmi obtížně. Kamarádova přítelkyně, taky vozíčkářka, onemocněla. Kamarád mi nabídl, jestli půjdu s ním.

Šla jsem a byla naprosto uchvácená.

Jako první se na jevišti objevil František Němec a s prvními verši spustil impozantní a dechberoucí přestavení. Ve Zlatém kolovratu zářil polonahý Igor Orozovič, v dvojroli krásná Jana Pidrmanová a velmi zajímavé, skoro až eroticky nabité, bylo nápadité ztvárnění useknutých končetin.

Úžasný výkon předvedl Csongor Kassai, který mne vždy zvláštním způsobem přitahoval. Ten jeho mírný předkus, velký židovsky zahnutý nos a časná pleš způsbovaly, že jsem nebyla schopná se rozhodnout, jestli je více hezký, nebo nehezký. Rozhodně mu však nelze upřít velké charisma. V Kytici hrál vodníka. Vodník je postava bájná - zlá obluda, která krade životy lidem v plné síle a rozpuku. Nikdo, komu by měly ženy ochotně padat v lože. Csongor ho zahrál dokonale. Měl knír, který jen nepěkně zvýraznil jeho předkus, vysoké kalhoty a zvláštně obludně nahrbená záda. Torzo vlasů, které ještě nestihla pohltit pleš, trčelo rozcuchaně do všech stran. Dokonalé! Zahrál to tak skvěle, skřetoidně až odpudivě, že jsem si ani nevšimla, jak vypracované má tělo a pěkně zarostlý hrudník. Natolik jsem byla pohlcená příběhem. Anička Fialová, všemi směry dokonalá, měla krásnou zlatou paruku a vypadala vedle Csongora jako víla, Rusalka, nebo anděl. Nedbala matčina varování. Šla k jezeru. Utopila se. Vodník jí daroval život. Do plic i do bříška... 

Podlehnout přitažlivému ďábelskému Csongorovi, coby vládci pekel v pohádce Čert ví proč, by mi nečinilo žádné příkoří. Naopak! Zato trávit s ním věčnost v chladných temnotách podvodního světa, by se mi úplně nechtělo. Ale známe to: láska hory přenáší! A to i pokud se jedná o perlu všech perel – naše vlastní dítě. Vrátila bych se zpět, nedbaje matčina nátlaku. Aničku matka - Taťjana Medvecká - nepustila. Chápu ji. Nechtěla přijít o dítě. Ani jedna z nich nechtěla. Matka byla silnější. Vodník ztrátu své lásky neustál... Ještě celou další báseň Anička proseděla na prahu svého domku s naprosto srdcervoucím výrazem... Teprve teď se skutečně utopila... v moři svého žalu. Bylo to velmi silné. Oči mi vlhnou ještě při té vzpomínce...

Svatební košile jsou hororem. I ony byly zahrané krásně. Nabízí se samozřejmě srovnání se zfilmovanou Kyticí F. A. Brabce, které bylo absolutně strašidelné.  Svíravě apelativní ženich v podobě Karla Rodena a fenomenální umrlec v podobě Jiřího Schmitzera jsou nepřekonatelní, přestože se jim Radúz Mácha i Jan Bidlas hodně blížili. Je ale rozdíl sledovat umrlce v divadle plném živých lidí, nebo sledovat zmrtvýchvstání v noci v televizi sama doma. Pak nabírá strach zcela jiné rozměry... Celým dílem docházelo k zajímavému prolínání postav z jedné básně do druhé. A tak Jan Bidlas přešel z role umrlce v Košilích do role zesnulého manžela v Holoubkovi.

I tato báseň byla dokonale nápaditě scénicky ztvárněná. Rozvázaná sukně rozverné vdovy Aničky Fialové, pokryla celé obrovské jeviště a za pomoci čtyři lidí a laserových efektů způsobila dechberoucí podívanou na topící se vražednici uprostřed rozbouřených vod.

V představení bylo ztvárněno ještě někdolik dalších básní, třeba Dceřina kletba, nebo Polednice. Já však byla okouzlená Vodíkem.

Kytice skončila Štědrým večerem. A došlo i na působivý efekt sněhové vánice a rozbíjení skutečného ledu.

„Lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu.“

Aplaus byl hřmotný a jak jinak než vstoje. 

Láska a smrt! V Kytici dvojice patřící neodmyslitelně k sobě. V době K. J. Erbena se více umíralo, nebo spíše dříve. Smrt bývala běžnou součástí života, snad i běžnou součástí lásky. Otázkou je, jestli byla stejně bolestně prožívána, přestože na ni byli lidé zvyklejší. A otázkou také je, jak byla prožívána láska. I tehdy se lidé přeci podváděli. Jen ty dopady bývaly společensky fatálnější. Být samoživitelkou byla velká potupa. A dnes? Běžná věc. Jen jedno se od věků nemění: nikdo nevíme dne ani hodiny! 

Kytice je však v pravdě existencialistické dílo. Století se překulila a pokrok je nezastavitelný. Jen my lidé stále dokola řešíme to samé. A asi je to tak správně. Krásně to vetkal do veršů také současný skvělý básník Jiří Dědeček:

„Prošel jsem všechny knižní sklady,

pár slov si vybral. Pár jich škrt.

A zbyla tři bez větší vady

a to jsou: život, láska, smrt...“

PS: Kdo si chce přečíst oficiální recenzi a omrknout fotky, nechť klikne na tento odkaz:

https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/kytice-recenze-narodni-divadlo-skutr.A190304_101501_divadlo_ts

Autorka článku: Tereza Marková 2019