Jak jsem se (ne)dobrovolně postila

Jak už to tak na jaře bývá, člověk, či spíše přesněji řečeno – žena, bývá v této době často puzena touhou něco shodit a zároveň provést tzv. jarní očistu. U mě tomu nebylo jinak. Abych byla úplně konkrétní, touhou hubnout a zhubnout oplývám už od svých třinácti let, kdy jsem na sobě neměla skutečně co shazovat, nicméně má telecí léta velela hubnout tuk, který nemám. Dnes už na sobě pro změnu nemám skoro žádné svaly, zato však hromadu tuku, hubnutí už mě ale neláká a chápu jej jako bonusový dopad tělní očisty…  A touhou očišťovat tělo dostávám v občasných vlnách podle toho, co si zrovna kde zajímavého přečtu, zejména však na jaře. Jako ideální se mi proto jeví čtyřicetidenní předvelikonoční půst od masa.

A jak jsem si usmyslela, tak se stalo. Maso už tak jako tak jím jen o víkendech. Takže vidina čtyřicetidenního půstu pro mě nepředstavovala prakticky žádný problém. A protože jsem v té době četla knihu o bílém jedu: cukru, přidala jsem si mezi postní jídla i vše, co je slazeno rafinovaným cukrem. A ukázalo se, že ani to pro mě nepředstavuje problém.

A pak se přiblížil velikonoční týden. V úterý byl úplněk a já jsem chtěla držet půst. Sotva po půl hodině od probuzení, mi bylo zcela jasné, že dnešní postní trénink na Velký pátek nedopadne. Povzdechla jsem si, kde že jsou ty časy, kdy mi nedělalo problém se postít, a že už to asi jen tak nezvládnu. A to byl přesně ten moment, kterému se v křesťanské terminologii říká rouhání.

O několik okamžiků později propukla u Matyáše střevní chřipka. Úterý by pak sneslo název „Padesát odstínů hnědi“… Ovšem středa si s úterkem nikterak nezadala a Matyáše bratrsky podržel Dobra a v nouzi je nenechal ani Tom. Středa i čtvrtek se pak nesly v „Padesáti odstínech žaludečních šťáv“… Kdybych mohla svobodně někomu udělit Nobelovu cenu míru – byl by to vynálezce automatické pračky, kterou jsem v těchto dnech zapínala klidně i 5x, neb nebylo místa, které by pánové neznectili…

A já? Já jako most v rozbouřených vodách odolávala všudypřítomným virům (nakonec) dvoudenním půstem, ze strachu, že mě stihne stejný osud, a vyvážela kyblíky s blitím, převlékala gauč a utěšovala svého pětiletého miláčka, který mezi dávením se provolával „Maminko já snad umřu, ble…“ že nikoliv, že ještě nenastal ten správný okamžik, na který si ještě tak snad osmdesát let počká…

Takže Velikonoce v mých třiatřiceti nesly se v duchu utrpení… Přimělo mě to tedy opět se zamyslet nad křesťanstvím a Ježíšovým odkazem. Někdy vás zkrátka ducHOVNO dostihne a přinutí nejenom k zamyšlení, ale i k půstu... A pak prý, že to nejde! 