Jak měl Dobra zlomený palec

Stalo se jedné pozdně jarní neděle, den před Dobrovými třetími narozeninami, že s bráškou užívali venkovního prostoru na chalupě. Můj muž vybavil každého z našich synů opravdovým kladivem, aby je zapojil do chlapské práce. Pánové vyfasovali cihly z rozbourané stěny a měli si každý otloukat svou cihličku od staré drolivé malty. Výtečný nápad! Kluci vypadali nadšeně a otloukání je moc bavilo. Jenomže… by to nesměli být děti, aby se něco nepřihodilo. A tak se stalo, že si mladší Dobra všiml, že Matýsek má tu cihlu nějakou lepší, a tak svým kladívkem praštil do Matýskovy cihly. Chápe to? Ta drzost! Mates však nelenil, naštval se a po starozákonním vzoru „oko za oko“ bacil svým velkým kladivem do cihly našeho malého broučka. Ten to ale čekal, neboť svého bráchu dobře zná, a nechtěl to za žádnou cenu dopustit. Bránil cihlu vlastním tělem! A tak kladivo, doprovázeno agresivní silou vzteku, dopadlo na poslední článek pravého palce, našeho stále ještě dvouletého synka. Po hodinovém pláči, a dvou nanucích bolest přestala. Palec otekl. Lehce pokrčit šel. Zvažovali jsme nedělní výlet na pohotovost, ale synek po ustání pláče nejevil žádné známky zlomeniny. Horečku neměl a vesele pobíhal po dvorku. V úterý, coby už velký tříletý chlap, upadl a bacil se do palce – brečel. Ve čtvrtek se situace opakovala a palec po pádu zmodral. Zavelela jsem tedy směr pohotovost. A vyslala tam muže. Na pohotovosti se odehrál následující rozhovor:

Dr.: "Copak se ti stalo?"

Muž: "Praštil se kladivem do palce."

Dobra: "Ne ne, Máťa mě praštil kladivem do palce."

Dr.: (S podezřením, že dítě je týrané) "Kdo je Máťa?"

Dobra: "Máťa je můj brácha."

Dr. směrem k mému muži: "Hm... A kolikpak je panu bratrovi?"

Dobra: "Mně jsou tři a Máťovi je pět roků." A natáhl směrem k doktorce dlaň, na které roztáhl všechny prstíky, včerně pohmožděného palce.

Dr.: "A kdy se ti to stalo?"

Muž: "V neděli."

Dr.: "V neděli? Dnes je čtvrtek! Proč jste nepřijeli hned?"

Muž.: "Čekali jsme, jestli to splaskne. Kdybychom sem měli jezdit s každým škrábancem, byli bychom tu pořád…"

Na rentgenu se ukázalo, že je palec zlomený. Nebo spíše, že poslední palcová kůstka vedoucí od posledního kloubečku ke špičce palce je prasklá podélně. Doktorka poznamenala, že to musela být "pecka jako hrom", a že to muselo strašně bolet, ale že mu to určitě sroste dobře. Protože dětem vše dobře srůstá. Vyfasoval dlahu a za týden na převaz.

Na převaz jsem s ním jela já. Týden na vsi s tříletým dítětem a hromadou písku uprostřed dvora znamenal, že dlaha hrála všemi odstíny šedohnědé.

V ordinaci ambulance stála asi šedesátiletá doktorka vzezření Polednice. Vysoká, hubená, s masitým spodním rtem a hlasem posazeným snad níž než Szidi Tobias. Ještěže Dobra neviděl Erbenovu Kytici… Zdrhnul by… (a udělal by dobře).  

Už jen to, že jsem matka a sedím u toho na vozíku, na Polednici nedělalo dobrý dojem. Alespoň jsem si myslela z toho, jak povýšeně se na mě dívá, což mohlo být zkreslené, vzhledem k jejímu metru osmdesáti. Když si ale ve zprávě doktorka přečetla, že Dobroslava praštil bratr kladivem, osočila se na mě, že je musím lépe hlídat. (Větu o tom, že jsem si to dítě neměla pořizovat, když ho neumím uhlídat a která jí koukala z očí, z masitých úst nevypustila…) Nevěděla jsem, že na dětské ambulanci jednají i s rodiči jako s dětmi, a její kritizující tón mě dost udivil a odzbrojil, takže jsem se nezmohla na víc, než na poraženecky dětinské: „Já vím.“ Ale co následovalo potom? Sestřička dostala nařízeno dlahu rozstřihnout a sundat. Když doktorka uviděla jak je dlaha špinavá, začala na mě křičet, co jsem to za matku, jak jsem mohla dopustit, že to tak zaprasil. A doslova dodala: „Taková špína, vždyť je to prostorem pro vznik infekce!“ Opáčila jsem, že nikde nemá žádnou otevřenou ránu, takže se domnívám, že mu infekce nehrozí. Probodla mě pohledem. V ten moment sestřička dokončila rozstřihávání dlahy, ze které se vysypala hromádka písku. Vyslechla jsem si další lamentování. Zmohla jsem se jen na omluvné: „Rád si hraje na písku!“, čímž jsem vyčerpala veškerý svůj řečový potenciál a nadále se snažila jen hanbou propadnou, případně být neviditelná.

Jezinky Dobrovy ruku umyly nejprve normálním a potom dezinfekčním mýdlem a vyhodily mě z ordinace s tím, že mu udělají sádru ve vedlejší místnosti, kam vedou dva schody, takže mám smůlu, ať si počkám v čekárně.

Když mi Dobru přivedli z ordinace, pochopila jsem, kam to naše zdravotnictví spěje… Přišel sice s rukou v sádře, dokonce na správné ruce, ale přísahám Bohu že nekecám, ten poslední článek palce, který měl podélně zlomený, mu z té sádry koukal… A při kadenci Dobrových pádů mi bylo jasné, že s takto upravenou sádrou mu to nikdy nesroste!

A já? Myslíte, že jsem našla odvahu to „reklamovat"? Nikoliv, takový dopad mají pohádky na dospělé... jedno setkání s Polednicí stačilo. Ve zprávě bylo, že máme přijet za měsíc na kontrolu.

Jen co jsem dorazili zpět na chalupu, Dobra vyběhl na hromadu písku. Během 14 dnů Dobra na sádru třikrát upadl tak silně, že praskla na třech místech. Okolí zlomeného, už splasklého palce, kterým zcela svobodně pohyboval, odrbal tak, že nemělo žádný smysl mít ruku zafixovanou. Po zkušenostech s Polednicí jsem odmítla kamkoli s ním jet na kontrolu. Že s palcem zcela normálně hýbe vidím taky, kvůli tomu na sebe nemusím nechat ječet úplně cizí ženskou. A že by řvala, o tom není pochyb, neb sádra byla v tak zbědovaném stavu, že to nešlo žádnému zdravotníkovi ukázat. Když s ní po 14 dnech skočil do bazénu, bylo nesmyslné aby ho studila do druhého dne. Sádru jsme tedy rozřízli  a sundali sami doma. Vypadla z ní třešňová pecka a hromádka písku. Co dodat? Děti jsou radost :)