Jak se rodí vozíčkářkám v Čechách: aneb lehce komediální horor s dobrým koncem, který je vlastně začátkem :)

Varování: pokud jste těhotná vozíčkářka nebo plánujete děti, rozhodně tento text nečtěte. A pokud se do toho přeci jen pustíte, vězte, že takovéto zážitky jsou spíše mimořádné, než běžné… Doufám…

Když se vdaná žena rozhodne se svým mužem počnout dítě, zpravidla zpráva o probíhajícím těhotenství vyvolává u lidí nadšení. Když se vozíčkářka, rozhodne mít dítě, nadšených je méně. A když, coby ochrnutá žena, rok a půl po porodu prvního syna, otěhotníte, je vám jasné, že ty, kteří vás za to pochválí, spočítáte na prstech jedné ruky. Je až s podivem, kolik lidí se myslí, že ví, co je pro vás dobré a kecají vám do života. Proto jsem první polovinu svého druhého těhotenství tajila. Věděl to můj muž, nejlepší kamarád Radek a mí rodiče – a to jen proto, že hlídali prvorozeného Matyáše, když jsme chodili na kontrolu.

Když jsem se ve svém druhém těhotenství přehoupla přes polovinu a začala tak zvěst o něm šířit, respektive přestala tajit, rozhodl se můj pan doktor gynekolog, že mě pro jistotu odvelí do poradny pro rizikové těhotenství v okresní nemocnici. Budiž mu omluvou, že měl jen ty nejlepší úmysly.  A tak se stalo, že mě můj obvodní gynekolog, zejména kvůli častým infekcí močových cest, poslal do nemocnice do rizikové poradny v krajské nemocnici. S tím, že bude lepší, že mě budou hlídat tam, abychom se vyhnuli komplikacím, zejména případnému zánětu ledvin. Zánětu jsem se bála jak čert kříže, takže jsem souhlasila. Ostatně na výběr, jsem stejně neměla.

Vydala jsem se tam. Ještě předtím jsem ale na stránkách Paraplete (pražská organizace pro vozíčkáře) našla několik článků o těhotenství žen s míšní lézí (přerušená mícha), od pánů doktorů z Čech i zahraničí, kteří mají s takto postiženými těhotnými ženami zkušenost. Ve všech článcích se objevovalo víceméně totéž, ale velmi mě zaujalo zejména důrazné varování před tzv. "autonomní dysreflexií". Přednesla jsem svou zvídavou otázku na pana doktora v poradně, co že by mohla ona autonomní dysreflexie být? Pan doktor v poradně nevěděl, co to je. „To bude něco neurologického. Když se Vám to přihodí, sem nejezděte a jeďte rovnou na neurologii!" řekl. Mou otázkou, že když nevím, co to je a  jak to poznat, jak poznám, že s tím mám jet právě tam, se nenechal rozhodit a zopakoval, že s tím mám jet na neurologii, že jeho se to netýká.  Špitla jsem ještě, že se ona autonomní dysreflexie může přihodit výhradně ženám s míšní lézí v těhotenství, nebo při porodu. A že by bylo dobré, aby si to nastudoval, když mě to potenciálně ohrožuje a on mě přeci má v péči. Ani to ho nikterak nepřesvědčilo a dál trval na tom, že to je neurologický problém, který se ho netýká! Pak se zaměřil na infekci v močovém měchýři a s tím mě poslal hned na urologii, ať mi pan doktor něco napíše a že se nemám nechat odbýt. Já si tedy troufla prohodit ještě cosi ve smyslu, jestli by to neměl s panem urologem spíše zkonzultovat on jakožto gynekolog, protože nejde jen o mě, ale také o mé nenarozené dítě. „Podívejte se, paní Marková“, řekl neochotně, „co se týká urologie má řešit urolog, co neurologie neurolog a já si budu řešit jen svou oblast.“

„(Svou oblast? No to snad ne! On před sebou nevidí člověka, on před sebou vidí jen… ?!“)

„Já teda nevím jestli tomu špatně rozumím, pane doktore, ale mám pocit, že v mém těhotném těle všechno tak nějak souvisí se vším a proto bych se nerada zříkala komplexnějšího přístupu.“

„S močákem si jděte na urologii. Když budete mít neurologický problém, jděte tam. A ke mně na kontrolu za tři týdny. Nashledanou.“

Byla jsem opařená hrůzou, že můj život visí v rukách někoho, kdo před sebou v ordinaci vidí jen těhotnou dělohu, nebo nějaký jiný, s dělohou úzce související ženský orgán... Vtipné ještě bylo, že mi pan doktor asi 5x zopakoval, že kdyby se mi cokoli dělo, že mám jet urychleně do sousední fakultní nemocnice.

Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění a měla jsem pocit, jestli si pan doktor ze mě tak trochu nedělá srandu. Nedělal...

Na urologii jsem se nejdříve dostala na ultrazvuk, kde mě seřval, nějaký cizí doktor, jehož jsem viděla prvně v životě, že mám jakousi rozšířenou pánvičku na ledvině. V zápětí si v papírech všiml, že to je standardní stav a odeslal mě do urologické poradny. V poradně, už celkem duševně rozložená, jsem si pana doktora vyslechla výtku, že neví, co se mnou, protože jsem těhotná, a on mi nemůže pomoci, protože to musí přece gynekolog. Začala jsem brečet, že si ze mě snad dělají srandu. Pan doktor tak mile pronesl, že ví, že je to s tímto panem gynekologem obtížný. Ale že on mi nemůže nic napsat, protože nerozumí miminkům v bříšku, tak aby ho nepoškodil.

„Víte pane doktore, já přemýšlím, jestli nemám jít raději rodit do fakultky…“

„Já vám do toho teda nemohu mluvit, ale jde o zdraví Vaše a Vašeho dítěte. A tady skutečně nejste v dobrých rukách. Pokud ještě váháte, tak neváhejte…“

A tak jsem se přehlásila do fakultní nemocnice. Úroveň odborné lékařské péče byla nepochybně lepší. Ale úroveň osobního přístupu, tak to bylo asi jako „z louže pod okap“. Celý můj pobyt ve fakultce, byl jak dobrá parodie na to, co se člověku může přihodit, když v nemocnici zavládne úřední šiml. Ovšem nebyla to parodie, ale smutná praxe.

Dokud jsem jezdila na kontroly na rizikové oddělení do nemocnice, postarší paní doktorka, bývalá primářka, které si nikdo nedovolí odporovat, se mě ptala proč jsem na vozíku. Řekla jsem jí, že po zánětu míchy od očkování. Problém byl, že já hloupá jí řekla i latinský název, který se dá přeložit jako zánět míchy, nebo taky zánět mozku. Paní doktorka zvolila druhou variantu a protože potřebovala mít v papírech diagnózu, vrazila tam dle svého uvážení: D93 Duševní poruchy a jiná onemocnění. Při příští návštěvě jsem se obořila, že nejsem blázen, a má tam být v kolonce diagnóza uvedeno: N67 Nemoci pohybového aparátu. Ovšem nepředbíhejme, a vezměme to poněkud více do hloubky. Mimochodem, flastru blázna už jsem se tam nikdy nezbavila…

Bláznova trombóza

Mé druhé těhotenství se zdárně blížilo ke svému konci. Jaro bylo v plném proudu, slunce rozehřálo co šlo, stromy téměř odkvetly, takže to vypadalo, že na svátek lásky, už nebude pod čím se nechat políbit, neboť všechny třešně už byly odkvetlé.

Dny byly krásné jarní a teploty spíše letní. Prostě idylka. Jen kdyby vzduchem nelítalo tolik viróz....

A tak se stalo, že náš malý synek, potkal nějaký virus, ulehl s velkým kašlem, rýmou a teplotou. Obvykle bych zafrfňala, že je to na prd, protože venku je krásně a teplo, a že když konečně můžeme ven, tak musíme být doma. Teď se mi to ale obzvláště nelíbilo. Byla jsem v 36 týdnu těhotenství a z toho důvodu se mi zdálo nemyslitelné dovolit si chytit virózu. Bála jsem se, že případný porod i naplánovaný císařský řez, by mohla tato skutečnost dost znepříjemnit. Leč nemoci nechodí po horách, ale po lidech... Tak netrvalo dlouho, a už jsem se vedle syna placatila v posteli i já. Nicméně jsme se nenechala znepokojit, protože jsem se domnívala, že si dva, tři dny poležím, dalších pár dní si pochrchlám a za týden už budu zase jako rybička.

Lidské tělo je chytré. A tělo těhotné ženy, téměř dvojnásob. Aby taky ne, vždyť spravuje dva životy, a to je celkem makačka. Několik týdnů před porodem například má žena o polovinu více krve, než v nepožehnaném stavu. Takže místo šesti litrů ledviny filtrují litrů devět. Často se tak stává, že si tělo nezvládá vytvářet dostatečné množství červených krvinek, které po těle roznáší k životu tolik potřebný kyslík, a budoucí maminka tak trpí tzv. anémií. Ta samozřejmě postihla i mne při obou těhotenstvích. Už od šestého měsíce jsem trpěla jejími příznaky, zejména příšernou únavou, bušením srdce, rozpraskanými nezahojitelnými koutky úst, velmi nízkým tlakem, a zejména nemožností se dodechnout. Dokonce mě kolikrát i ze spaní vzbudilo to, že nemohu dýchat. Prostě hnus. Ve třicátém týdnu jsme mi v poradně jaksi zapomněli odebrat krev, takže se na mou očividnou anémii nepřišlo. Ovšem chvála andělům, rozumu, či vyšším silám, které způsobily, že mě jaksi trklo, že bych mohla být anemická (stejně jako při prvním těhotenství). Ovšem kde vzít železo, které pomáhá vytvářet červené krvinky, které roznáší kyslík po těle? Volně prodávané pilulky jsem obratem po spolknutí vracela v šílených křečích záchodové míse. A sehnat ty na předpis, znamenalo trpět další měsíc. Poradna mě čekala za dalších 14 dní, a to bylo na pořadu teprve odebrání krve. A tak se dostavila další spásná myšlenka, zavolat kamarádce, která nedávno rodila, jestli jí nějaké to „želízko v ohni“ nezbylo. A zbylo, jupí, hnedle celá krabice. Takže jsem se začala ládovat jednou pilulí Aktiferinu denně a už po týdnu jsem se přestala budit hrůzou, že se udusím. Taky mě opustily náhlé poklesy tlaku a bušení srdce. Znovuzrození... Krása... Po dvou týdnech jsem dorazila do poradny a navrhla sestřičce odebrání krve, že mám podezření na anémii. Ještě jsem tak nesměle procedila, že už jsem si železo obstarala a zobu. Sestřička mě po pár minutách uvedla k paní doktorce řka:

„Odebrala jsem paní Markové na její žádost krev, protože se domnívá, že má anémii a už si sama nasadila železo.“

Paní doktorka jen lehce pozdvihla obočí: „Vy jste si sama nasadila železo? Jak se jmenuje?“

„Aktiferin,“ špitla jsem, „nikdo už mi dlouho krev neodebral a já evidentně trpím anémií.“

„No to se pozná za 14 dní… kolik ho jíte?“

„Jednu pilulku denně.“

„Dobře, jezte ho dál, bledá jste, to Vám neublíží.“

„Ještě jedna věc, paní doktorko, na poslední zprávě od Vás je v kolonce diagnóza uvedena diagnóza D93 Duševní poruchy a jiná onemocnění, ale to já nemám. Vždycky tam doktoři uvádí N67 Nemoci pohybového aparátu.“

„To je tady naše vnitřní označení, toho si nevšímejte.“

„Ale víte, že to Vaše vnitřní označení je špatné a nezakládá se na pravdě? Já nejsem nemocná duševně, ale fyzicky, proto mám ten vozík... invalidní…“ snažila jsem se úředního šimla odehnat.

„To je tady naše vnitřní označení,“ trvala exprimářka na svém.

„Ale je špatné,“ pokusila jsem se…

Exprimářka nehla brvou. Pak pronesla, že mám přijet za 14 dní a uvidíme, jaký je můj krevní obraz a rozloučila se se mnou . A tak jsem si řekla, že diagnózu blázna nebudu řešit, protože přeci jen odrodím a jdu domů…

 Po dalších čtrnácti dnech byly v poradně výsledky. A přesto, že jsem poctivě zobala železo, a spodní hranice dospělé ženy je 120 mm/l, mé výsledky ukázaly pouhých 94 mm/l. Paní doktorka tedy pronesla, že mám krevní obraz „pod obraz“ a jsem zralá na transfuzi krve. Piluli železa nemám jíst jednu, ale ať polykám rovnou pilule dvě. Oddychla jsem si, že snad  už to do konce těhotenství nějak zvládnu.

Ovšem zpět k výše zmiňované viróze. Nejprve jí chytil Matýsek, pak Tom a nakonec samozřejmě já.  Matýsek dostal ATB. Tom po třech dnech teplot začal vypadat lépe. Ovšem, ten, kdo to zase „odprdnul“ nejvíc, jsem byla já.

Začalo to nepříjemnou bolestí v krku, kterou se mi jakž takž podařilo zvládnout a zanedlouho se jí i zbavit. Ovšem přišel čtvrtek a já ulehla s horečkou do postele vedle již chořícího synka. Stejně tak jsem proležela i pátek. Podezřelé začalo být, že mi hodně otekly nohy. Do rána se jim příliš splasknout nechtělo. V sobotu mi otekla levá noha a to až nahoru ke stehnu. Do neděle nejenom že nesplaskla, ale ještě se zvětšovala a začínala bolet. Už jsem z toho byla docela nervózní. Navíc mi bylo podezřelé, že ač jsem pořád pila nějaké tekutiny, téměř jsem nečůrala a má moč měla dosti sytou barvu. Propadla jsem panice, že mám něco s ledvinama.

Vyhrabala jsem se tedy z postele a zamířila přímo k pc a zadala na chytrém serveru porodnice.cz heslo „otoky nohou“. Vyběhlo mi spoustu dotazů tazatelek a odpovědí pánů doktorů, že otoky nohou jsou obzvláště na konci těhotenství relativně normální. Až jsem tam našla dotaz, že nějaké mamině otekla pouze noha jedna, tedy stejně jako mně. Odpověď pana doktora v poradně mě vyděsila: odpovídal tazatelce, že doufá, že nečekala na jeho odpověď a upalovala do nemocnice, protože se zřejmě jedná o zánět žil, tedy trombózu a jde jí o život.

Poučená díky článkům z Paraplete o těhotenství vozíčkářek, že vozíčkářkám hrozí v těhotenství zejména zánět ledvin, zánět žil a autonomní dysreflexie, neváhala jsem a vypálili jsme jak střela směr nemocnice. Ještě předtím jsem však zavolala do porodnice a ptala se, jestli mám jet tam, že mám zřejmě zánět žil. Pan doktor mi dal za pravdu, že se zřejmě jedná o zánět žil a ať se nezdržuju s porodnicí a jedu rovnou na Emergency.

Tak jsme naskákali do auta, Matýska vyložili dědovi v Chýšti, neboť babička ležela doma s virózou též. Dorazili jsme na pohotovost. Nahlásili se, jako důrazné podezření na akutní zánět žil, neopomněli jsme zmínit 2x, že jsem těhotná na konci těhotenství, že je mi zle neboť mám virózu a teplotu. A to, že jsem vozíčkář, je vidět na první pohled. Prostě mnoho důvodů, proč nečekat dlouho. Po hodině a půl, když vzali asi 15 lidí co přišli po mně, jsme urgovali aby mě vzali na vyšetření. Po dvou hodinách a předběhnutí dalšími cca pěti lidmi jsem se konečně dostala k doktorce. Nejprve se zděsila mé nohy, v zápětí mého pokročilého těhotenství, a nakonec toho, že už čekáme dvě hodiny. A velmi se nám omlouvala. Obratem mě poslala na ultrazvuk nohy.

Čekala jsem asi 5 minut a pak vykoukl MUDr. podivného lehce einsteinovského výrazu a řekl ať jdu dál. Tom mě přendal na lehátko a pan doktor započal s vyšetřením. Vypadal lehce zděšeně. Po chvíli pronesl, jestli bych si mohla lehnout na břicho. Nemohla – v devátém měsíci těhotenství už není možné lehnout si na břicho. Po dalších pár vteřinách jsem se zeptala, jaké to je. Odpověď pana doktora zněla: „No... špatný...“ To mě lehce vyděsilo. Zeptala jsem se tedy opět, jestli je to hodně špatný? „No, docela dost! Hodně špatný!“, zněla odpověď. Ještě mě chvíli vyšetřoval, ale zůstala jsem jak opařená. Možná že ještě něco říkal, ale „mysterium tremendum“ zcela paralyzovalo mou mysl a schopnost komunikace. Pan doktor mi dal zprávu a říkal, že by nejraději, abych vůbec neseděla, ale rovnou si lehla. Poté, co jsem vypadla z ordinace, odeslána zpět na emergency, propadla jsem naprosto zoufalému pláči. Nebylo to sice poprvé v životě, kdy se na mě někdo díval tak, jako když vidí mrtvolu, ale bylo šíleně aktuální! Konfrontace s vlastní smrtelností je poněkud těžší kalibr. S tím, že mi reálně hrozí, že během následujících chvil natáhnu ráfy, mě vyděsilo takovým způsobem, že jsem málem omdlela. Už chápu, proč se říká, že „nejhorší je smrt z vyděšení“! Na druhou stranu, jsem si v rámci zachování zdravého rozumu řekla, že jsem člověk smrtelný, a že už vlastně patnáct let „přesluhuju“ nebo žiju takový jakože „bonusový život“. Lehce jsem se zklidnila. Ovšem myšlení je úžasně rychlý proces. Takže jsem si v zápětí  představila krematorium, rakev s mou fotkou, slyšela zpívat „Žila som správně“ od Hegerové... pak pohled na mého milovaného muže, kolem kterého krouží desítky mladých krasavic, které se jej snaží ulovit a rozptýlit ze smutku. To už byla představa poněkud dost málo příjemná. Na druhou stranu by člověk přeci nemohl čekat a chtít, aby zůstal sám. Jen aby nepřebral, nebo aby ho neklofla nějaká zlá dračice, která by jej trápila. I to jsem si ještě dokázala, světe div se, racionálně vysvětlit. Co však můj rozum už vydržet nedokázal byla představa, že cizí osoba vychovává naše dítě nebo tedy spíše děti. Protože v to, že by snad miminko z mých útrob zachránit dokázali, jsem nepřestala doufat. Představa, že někdo cizí učí mé potomky a geny hodnotám, které já neuznávám, nespatřuji jako důležité nebo jimi dokonce opovrhuji a nevěnuje jim zdaleka tolik lásky a času kolik by potřebovaly, mě odrovnala totálně. Proud krokodýlích slzí se nedal zastavit. Rozum se mi ještě pokoušel vnutit myšlenku, že když bych byla pod drnem, tak by mi to mohlo být stejně jedno. Což je pravda. Ale zřejmě nejsem tak silná, jak bych si přála. Muž, neznaje mé myšlenkové pochody, se mě snažil uklidnit. Což vzhledem k tomu, že mi funguje mozek a znám rodinnou anamnézu - veškeré mé přímé příbuzenstvo zemřelo na infarkt, mrtvici a embolii plic, tedy kus zaseklé sražené krve - nemělo valný efekt. Nechtěla jsem děsit ještě Toma, bála jsem se aby mu ze strachu o mě neklesl cukr a neomdlel. Tak jsem ho svými myšlenkovými pochody a domněnkami nechtěla děsit a nechala jsem ho, ať si myslí o mém pláči, co chce. Ale nebylo mi teda vůbec do smíchu.

Vrátili jsme se na emergency. Paní doktorka mezitím sehnala angiologa (žílologa), který mi vše vysvětlil a snažil se mě uklidnit. Řekl, že mi nasadí Clexan – lék na ředění krve.  Nejvíce však varoval, že jsem ohrožená embolií plic. (Představa, že se dusím ve mně málem vyvolala infarkt.) A že mi nejspíše zavedou do žíly věc zvanou „kavální filtr“, což je takový 2,5cm dlouhý košíček, deštníkové konstrukce, který funguje jako záchytný košík, kdyby se krevní sraženina uvolnila. Pan doktor vypadal velmi sofistikovaně a rozumně, takže jsem se lehce uklidnila. V zápětí se mě ale ptal na rodinnou anamnézu. Odpověď, že všichni mí přímí předci zemřeli na zaseklou krevní sraženinu v různých částech těla, jej moc nepotěšila...

Převezli mě na oddělení interny a uložili do postele. Tom se chystal domů za Matýskem. Povzdechla jsem si, že vzhledem k tomu, že je 1. května, a my si vždy v tento svátek lásky dáváme pusu pod rozkvetlým stromem, tak že dnes to neklaplo. A bylo mi z toho smutno. Tom to poslouchal a hrál si s mobilem. Za chvíli mi ukázal na mobilu kytičku, kterou tam nakreslil. A to, co udělal pak mě totálně dojalo. Zvedl mobil s namalovaným květem nad naše hlavy a dal mi prvomájovou pusu. V ten moment jsem věděla, že to já i miminko přežijeme, navzdory tomu, jak se všichni okolo tváří i jaká je prognóza.

V 6h večer přišli s první injekcí Clexanu, léku na ředění krve. Každou chvíli se na mě chodili dívat a kontrolovat, jestli je mi dobře. Mně ale nebylo dobře, měla jsem virózu a pořád jsem měla nucení na kašlání. Bylo to takové suché časté nucení na kašlaní. Ze sestřičky, která se mnou sepisovala vstupní dotazník, vypadlo, že takovéto pokašlávání je typické pro drobné sraženinky, které se uvolňují z trombu a zasekávají v plicích a člověka to nutí kašlat a kašlat a kašlat. Dokud však nevykašlává krev, nebo se nějak vehementněji nedusí s intenzivní bolestí na hrudi o nebezpečnou embolii se nejedná. Několika zdravotníkům jsem položila vcelku jednoduchou otázku, co by se mnou dělali, kdyby mě nedejbože postihla silnější embolie. Kupodivu jsem se žádnou odpověď nedozvěděla. Odpovědi se shodovali na jednoduchých tvrzeních typu: „Nebudeme malovat čerty na zeď.“, nebo „Nebudeme to přivolávat, to by se nějak vyřešilo.“ či případně: „Na to nemyslete, to bude dobrý.“  Na co jako nemám myslet? Na to, že by to znamenalo můj konec? Ještěže tam neměli wifinu, a já si tak na netu nemohla přečíst, že silná embolie vyvolá šok a smrt pacienta. Ale vzhledem k tomu, že na ní můj děda i prababička zemřeli, bylo mi to jaksi jasné. Všichni kolem toho chodili jako kolem horké kaše, ale nikdo mi to neřekl přímo. Už jenom skutečnost, že mě obložili zvonítky, neustále mi opakovali, že když se mi bude cokoli dít, hned mám zvonit, a nejpozději každé dvě hodiny mě chodili kontrolovat, vypovídalo o tom, že to není sranda.

Situace byla neveselá a bála jsem se. V pondělí však nastoupil do práce můj ošetřující lékař. Byl jím mladičký pan doktor, právě odrostlý medik. Vtipný, úžasný, optimistický a hlavně, nebral se vážně. Prostě radost nechat se léčit normálním člověkem. Poměrně brzy jsme oba pochopili, že vládneme podobným smyslem pro komunikaci a humor. Pan doktor se o mě ale evidentně bál, přestože to dobře maskoval. Často se na mě chodil dívat a vyptával se, jestli nekašlu, jestli nekašlu moc, jestli nevykašlávám krev a když vykašlávám, jakou to má barvu a konzistenci. Úžasné téma hovoru pro ženu s mladým pohledným klukem – detailně mu popisovat, jak vypadají sekrety z mých útrob. Život je někdy fakt srandovní a paradoxní.

V úterý jsem měla naplánovanou kontrolu u své paní doktorky gynekoložky v rizikové poradně. Myslela jsem, že se oblíknu, nasednu do vozíku a pojedeme na kontrolu na druhý konec nemocnice na oddělení gynekologie. Takže jsem pro tento případ povolala muže. Když už jsem byla v zápalu oblékání, přiběhl pan doktor a s lehce vyděšeným a přísným pohledem mi sdělil, že jízda na vozíku s mojí diagnózou není to pravé ořechové a hlavně bezpečné, takže povolal sanitáře a sanitku, aby mě tam odvezli. Tak jsem se po 15 letech opět projela sanitkou. A opět můžu konstatovat, že to teda zdaleka nespatřuju ani jako pohodlný, ani jako bezpečný druh dopravy.  Pan doktor měl úmysl dobrý, nechat mě ležet, aby se mi neurvala krevní sraženina, páč to by byl průšvih. Jenomže to šílené drncání, neustálé drobné narážení do futer a dveří a podobně, nemělo s jemnou a bezpečnou jízdou nic společného. Ani jízda sanitkou nebyla nic moc, nemocniční silničky jsou hodně kroutivé, takže tato část jízdy tedy nedrncala, ale zase mé těhotné břicho ovládané zákonem setrvačnosti, vždy cestovalo na opačnou stranu než, už pro změnu zase zatáčel řidič sanitky. Znovu jsem tedy projevila intenzivní strach o svůj život. A při představě, že mě čeká ještě stejná cesta zpět mě jímala čistá a nefalšovaná hrůza.

Na gynekologii jsme tedy dorazili a paní doktorka mě vyšetřila. Pak zkonstatovala, že jsem na prst otevřená, a že kavální filtr, o jehož zavedení se v rámci zachování mého života uvažuje je třeba zavést co nejdříve, neboť bych klidně do druhého dne mohla začít rodit. „A porod bez kaválního filtru by byl příliš riskantní.“ Pronesla svým hlubokým altem. To kdybych náhodu doposud chtěla být klidná, tak abych nebyla. A tak jsme se vydali zpět na internu. Cesta byla samozřejmě stejně otřesná – a to do slova a do písmene. Po dojetí mě tedy chytil takový cca pětiminutový záchvat kašle, ale žádné vykašlávání krve se nekonalo, takže dobrý. Netrvalo dlouho a přiklusal pan doktor, kterému jsem již mezi dveřmi a v záchvatu kašle vyčinila, že jestli považuje cestu se sanitáři za bezpečný způsob dopravy pro lidi ohrožené plicní embolií, hluboce se mýlí a že cesta do pekel často bývá dlážděna dobrými úmysly. Pan doktor se lehce vyděsil, ale když viděl, že se i můj záchvat kašle zmírňuje, oddychnul si. Pak mně říkal, že na druhou hodinu odpolední jsem tedy objednána na sálek na zavedení kaválního filtru.

Ještě jsem si neopomněla rejpnout, že na cestu na sál chci nějakého jiného příjemnějšího a usměvavějšího zřízence, který umí řídit. Pan doktor se ke mně naklonil a špitnul mi do ouška: „To víte, sanitáři, to jsou ti nejdůležitější lidi tady v nemocnici, na nich to celé stojí... A úplně nejdůležitější je ten pán co sedí u brány a zvedá závoru. Hotový ředitel nemocnice. My doktoři jsme malí páni.“

„No jo vidíte, já hloupá to nepoznala... Děkuju za rozšíření obzorů.“

Cesta na sál s postelí už byla poněkud klidnější, co do drncání. Kavální filtr je asi 2,5cm dlouhé udělátko, které vypadá jako takové to současné populární drbátko na hlavu z drátků. Tento filtr se obvykle zavádí bez narkózy pod rentgenem žílou v třísle do duté žíly zhruba asi 10 až 15 cm pod srdce, kde se roztáhne a funguje tam jako takové zachytávátko před případnou uvolněnou krevní sraženinou. A nezachytí-li ji alespoň ji rozbije na menší kousky, takže následky případné embolie nejsou tak hrozivé. Mě to ale měli dělat žílou na krku, aby se zbytečně příliš neozařovalo miminko. Člověk totiž leží dlouhé minuty pod rentgenem a v žilách mu koluje kontrastní látka, to aby mudr. viděl, kam to má strkat.

Zeptala jsem se pana doktora, jestli to bolí, odpověď zněla, že ne, že to jen bude trochu nepříjemné. Od té doby vím že „trochu nepříjemné“ v lékařské terminologii znamená šílený zážitek. Leč nepředbíhejme. Zákrok jako takový prý trvá asi 15 minut, plus nějaká příprava kolem tak v celku to zabere tak hodinku. Původní informace, že mi zavedou malý ochranný košíček do žíly, zněla vcelku neškodně. Když jsem se dozvěděla že na to zavádění mají speciální operační sál, trochu mi zatrnulo. A když jsem k těmto speciálním operačním sálům procházeli sklepním prostorem přes několikatery ochranné dveře propustné pouze na čip, mé naředěné krve by se ve mně nedořezal. Zaparkovali mě i s postelí v předsálí, v místnosti bez jediného okna, kde na dalších dvou postelích leželi dva pánové, jeden po zákroku, druhý před. Ptala jsem se sestřičky, jak to probíhá a jestli to bolí – říkala, že u zubaře je to horší... nevím k jakému rasovi zubařovi teda chodila ona, ale moje paní zubařka mi zatím nic, co by bylo až takovýhle kalibr nepředvedla. Díky Bohu! Celé předsálí vypadalo pochmurně, ale optimistické byly čtyři větráky na stropě. Připomínaly mi Matýska, který za každým větrákem či mřížkou vidí ventilátor, jedno z prvních slov, které uměl. Ovšem po třech minutách čekání šla nostalgie a vzpomínka na syna pryč. Z větráků táhnul celkem intenzivně studený vzduch. Prosila jsem sestřičku jestli by to nemohla zmírnit a přidat teplo – nemohla. Jedná se o přednastavenou klimatizaci se kterou oni tam nemohou hýbat, protože to ovládá někdo jiný někde úplně jinde.

Po třičtvrtě hodině čekání jsem jednak vymrzla. Trochu jsem se obávala jestli má slibně ustupující viróza nezíská opět trochu navrch. Ale dál už jsem myšlenky nerozvíjela, neb jsem se i s postelí vydala přímo na sál. Trochu mě zarazilo, že všude mají značky žlutočernýho znaku radioaktivity. Výborné prostředí pro těhule. Zdravotnický personál se pohyboval v rouškách, což je běžné, ale před rouškami měl ještě před obličejem nasazený plastový kšilt (že to je ochrana proti tryskající krvi mě napadlo hned, ale nějak jsem tomu nechtěla věřit) a na sobě měli nasazené takové těžké protiradioaktivní ocelové vesty které vypadaly jako řeznické. To ale nebylo zdaleka to nejhorší. Člověče neboj se, bude hůř...

Jsem labilní a nerada se dívám na psychologické thrillery. Ovšem nedávno jsem v souvislosti s úmrtím Annie Girardot udělala výjimku. Dávali s ní na ČT2 film s názvem „Léčba šokem“ z r. 1973, kde hlavní roli hrála ona a Alain Delon. Francouzský film, dobré obsazení, navíc už pár desítek let starý by nemusel být tak hrozný. Delon hrál lékaře vyhlášené omlazovací kliniky pro zbohatlíky. Údajně vyráběl elixír mládí z krve ovcí. Girardotová se na kliniku dostala, ale něco jí nesedělo, a tak slídila až vyslídila, že mladí obsluhovatelé a číšníci často mizí. Pátrala kam, až se dostala na operační sál, kde zjistila, že v obrovských vertikálních šuplících zabudovaných ve zdi visí mrtvoly těchto číšníků. A elixír mládí Delon nevyrábí z ovcí, ale z těchto mladíků.

Sál na který mě právě dovezli vypadal hodně podobně, jako ve výše zmíněném filmu. Ležela jsem vymrzlá, nahá, oděná jen v kompresních punčochách v sále vytopeném na 18C, mezi řezníky, kterým jediný kousek kůže který koukal, byl pruh kolem očí. Kromě krve v žilách mi ztuhnul i úsměv. Abych zcela nezešílela, vyprávěla jsem sestřičce o tomto filmu a že tam měli stejné vertikální šuplíky ve zdi, jako mají oni na tomto sále, a že v nich visely mrtvolky. Sestřička se v těžké řeznické vestě, schovaná za kšiltem pod rouškou pobaveně zasmála šíleným smíchem a řekla, že oni tam žádné mrtvolky nemají... No, ale co kdyby jo... když otvírali šuplík, aby si připravili nářadí na mě, nedívala jsem se.

„Vlezte si na operační stůl,“ ozval se příkaz.

„Nemůžu, jsem ochrnutá, musíte mě přendat.“

„Máte vyholená třísla?“ poněkud zbytečná otázka, když vidí, že jsem nahá a nemám…

„Třísla? Na co? Prý mi to kvůli miminku budete dělat přes krk...“

„Kvůli miminku? Vy jste těhotná?“ ("Tak nevím, jestli je úplně bezpečné svěřit naše životy do ruky někomu, kdo na štíhlé nahé ženě v devátém měsíci těhotenství nepozná očividnou graviditu. Vysokoškolsky vzdělaný člověk! Kdybychom byli v soudní síni, došlo by mi, že je z Plzně... Že už by i medici kupovali diplomy? Bože stůj při nás...")

„Ano v devátém měsíci. To obří břicho není výsledek neukojitelné žravosti…“

„Pane doktore, paní to prý máme dělat přes krk? Moment, já se mrknu do papíru... no jo, přes krk, tak tedy přes krk.“

Chtěli mi zamotat celou hlavu do prostěradla, prý abych si do blízkosti rány nefuněla bacily, leč oháněje se klaustrofobií, vymručela jsem si malý průzor směrem ke stropu. Skutečnost  mít turban téměř na celém ksichtě byla dle mého názoru spíše proto, abych neviděla co tam dělají a nechtěla třeba omdlít.

Pan doktor mě píchnul do žíly na krku jakýsi gel, který měl umrtvit nově vytvořenou dírku. Nevím, jak moc silný ten gel byl, ale mně přišlo že moc ne. Být pštrosicí, určitě bych s hlavou odputovala alespoň metr daleko. Hrbatá hadice prostupující mou žilou byla kardinálně nepříjemná a divně bolestivá. Cítila jsem proud tekutiny jak mi stéká po krku...

„Něco mi teče po krku?“

„To je jen dezinfekce...“

(„Dezinfekce? Jako ta zaschlá kterou mi před deseti minutami otírali krk? To si myslí že jsem úplně blbá? Od kdy má dezinfekce červenou barvu a vytéká ze žíly dle pulzů srdce?“)

„Zase budeme muset vytřít sál pane doktore...“ ozvalo se otráveně z úst jedné ze sestřiček.

(„Aha, je to jasné. Kromě toho, že si myslí, že jsem blbá se asi domnívají, že jsem ještě hluchá.“

Doktor mi zavadil o roušku před pusou, úzký prostor před ústy jsem měla hnedle zadýchaný a kyslíku se nedostávalo. Ruce jsem měla připoutané ke stolu. Intenzivně nepříjemný pocit bolesti z toho jak hadice prostupovala mojí nově vytvořenou dírou v krku na chvíli vystřídala panika z toho že nemůžu dýchat. „Aspoň nějaká změna myšlenky... Co teď?“ Napadlo mě vypláznout jazyk a pokusit se prostěradlo omotané před pusou odsunout jazykem. Myslela jsem při tom, zcela iracionálně, na krávy v kravíně, které mají dlouhý jazyk a dovedou jej hodně daleko vystrčit. „Proč já slušné děvče jako malá víc nevyplazovala jazyk na ty, co mě nasrali..? Co bych se v mládí naučila, dnes bych ráda našla...“ vyčítala jsem si. Ale za pokus to stálo a vyplázla jsem jazyk, co to šlo... Jak je to s tou nouzí a Daliborem? Sláva šlo to, rouška byla kousek poodsunuta. Tak ještě kousek a už jsem opět mohla dýchat líp, hurááá. Jenomže jen, co jsem vyřešila problém s kyslíkem ozvala se už zase ta nepříjemná bolest v žíle na krku...

„Jak dlouho ještě pane doktore?“

„Asi deset vteřin.“

No tak sláva, filtr je na místě, hadice z krku vytažená a já žiju. Pravda zažila jsem už horší věci, ale lepší pocit bych z toho měla, kdybych věděla, že už mě to nikdy v životě nepotká...  Přesunuli mě zpět na postel a odvezli z vymrzlého sálu do vymrzlého předsálí. Po padesáti minutách a druhé urgenci přišel zřízenec, aby mě dopravil zpět na pokoj. Celá akce netrvala avízovanou hodinu, ale hodiny dvě a půl. Chudák můj drahý Tom, čekal a čekal, až mě vyvezou a já pořád nejela. Chudák bál se, jestli jsem jim tam nezkolabovala nebo neporodila.

Po příjezdu na pokoj přiklusal můj ošetřující mladičký pan doktor, který už měl být dvě hodiny doma, neboť mu skončila pracovní doba.

„Tak co paní Marková, jak se cítíte? Teď už můžeme být všichni mnohem klidnější.“

„Ale jo dobrý. Vy jste pane doktore říkal, že to nebude bolet...“

„A bolelo?“

„Bolelo, au. Bylo by to hnedle snesitelnější, kdybych věděla, že už na to znovu nemusím. A taky zatopit by tam mohli, když je tam člověk nahý… Takhle se toho nachlazení jen tak nezbavím.“

„Víte, to je kvůli personálu, aby jim nebylo horko.“

„No možná kdyby odhodili plastové kšilty a ocelové vesty, bylo by jim dobře.“

„Ale všechny ty roušky jsou pro Vaší bezpečnost.“

„A olověné vesty...? Nebojíte se ke mně přiblížit? Jsem radioaktivní…“

„Vždyť víte jak to je. A já se Vás nebojím. A teď už ani o Vás…“

Můj drahý Tom, již obohacen o znalosti možných rizik, si též oddychl, že už jsem snad více chráněná před případnou embolií a vydal se vstříc domovu. Zhruba asi za necelé dvě hodiny dorazil na návštěvu můj taťka. Chudák on mě má tak rád a vždycky když se mi něco děje, vidí mě zpravidla v tom nejzbědovanějším stavu. Placatila jsem se v posteli s obrovsky nateklou nohou. Na nohách natažené bílé stahovací punčochy ověnčené optimistickým nápisem „anti-embilcism stocking“. Neustále pokašlávající doznívající virózou a nově skučející bolestí krku. Nejprve jsem myslela, že mě bolí ten nový otvor v žíle. Ale s každou nastupující půlhodinou mě bolel krk čím dál víc, až už jsem večer vůbec nemohla hnout hlavou. Nastydnul mi trapéz v onom úžasně klimatizovaném předsálí.

Ráno přišel pan doktor se stetoskopem a tlakoměrem.

„Smím Vás požádat o ruku?“ zněla jeho první otázka k mé osobě.

„Vy smíte vše, pane doktore, ale važte slova... myslím, že byste mě obratem vrátil...jen aby bylo komu...“

„Tak teď bych si Vás ještě poslechnul. Smím Vám rozepnout knoflík u košile?“

„Prosím.“

„A můžu si poslechnout i bříško? To víte, to se nám tady na interně příliš často nestává... Jé už ho slyším, chcete půjčit uši?“

„No jasně.“

Tak jsme si tam s panem doktorem půjčovali stetoskop a poslouchali rostoucí plod v mém břiše, bylo to hezké...taková bílá skororomantika...

„Máte vysoký tep? Myslím tak kolem 120 a miminko má tak kolem 130. Ale ten Váš vysoký tep mě znepokojuje, kdybyste neměla kavální filtr, bál bych se o Vás.“

„No možná pane doktore, že kdyby mě poslouchala stará ošklivá sestřička s bradavicí na nose, měla bych tep o poznání klidnější... Zvládnete ten knoflíček i zapnout..?“

„Koukám, že se Vám viróza opět zhoršila?“

„To není viróza, to jsem včera nastydla na té slavné fázografii. Pane doktore, místo aby mi bylo čím dál líp, tak jsem čím dál větší Lazar. Včera jsem už nemohla hýbat vůbec hlavou...nastydnul mi trapéz. Začínám pomalu věřit, ač nerada, konspiračním teoriím...“

„Myslíte, že lékaři jsou zlé penězchtivé a krvelačné bestie? Vrazi starých babiček a malých dětí?“

„No... nerada... Ale obávám se, že to, co zažívám to jen potvrzuje... až na ty děti a babičky doufám...“

Pan doktor se se mnou rozloučil a odeslal mě na oddělení gynekologie a těhotných. Myslela jsem, že mě čeká další transport „úžasnou“ sanitkou, ale kavální filtr umístěný v mé duté žíle  zřejmě znamenal, že jsem již způsobilá absolvovat cestu na svém vozíku. Protože zmrzlí mužové toho května přišli o týden dříve, což odpovídalo tomuto dni, oblékla jsem na sebe, co jsem s sebou měla a vydala se v doprovodu pana sanitáře na druhý konec nemocnice.

Na gynekologii mě očekávali jako velkou delegaci. Připravili pro mě pokoj s velkou polohovací postelí, kterou sem přivezli jen kvůli mně. Ale kdyby jen to. Dodali mi na matraci ještě jednu úžasnou antidekubitní nafukovací matraci. Pro ležící pacienty bezesporu dobrá věc. Matrace, tvořená mnoha nafukovacími tunely napříč v řadě, se velmi pomalu a nepozorovaně pod ležícím pacientem nafukuje a ufukuje stylem, že se sudé pruhy nafukují a liché vypouští a naopak, takže ležící nehybný člověk se nemá šanci přeležet ani proležet. Matrace ovšem musí být správě nastavena na tuhost nafukování. A taky je dobré kromě pouhého prostěradla na ni natáhnout i nějakou další protipotivou vrstvu, jinak člověka od ležení na gumě dělí jen to prostěradlo... Po dvou dnech ležení už jsem byla notně rozlámaná. A navíc na tomto oddělení byla příšerná, ale opravdu příšerná nuda. Sestřičky navíc očividně poprvé v životě měly na oddělení vozíčkářku, takže byly notně vyplašené. Později jsem pochopila, že je to proto, že nejsem obyčejný blázen, ale ochrnutý blázen. A nutno říct, že jsem při některých dialozích jako blázen koukala. To když za mnou přišla ošetřující doktorka a tvrdila mi, že jsem v nemocnici už rok. Když jsem tedy 1. 5. 2011 skončila v nemocnici s trombózou, pan doktor do papírů napsal, že jsem tam přijela o rok dřív, tedy 1. 5. 2010.

„Paní Marková, Vy jste byla od 1. 5. 2010 hospitalizovaná na interně?“

„Nee, já jsem tu od minulé neděle 1. 5. 2011.“

„Ale tady je rok 2010…“

„Jsem tu od minulé neděle, to se pan doktor spletl, tak to opravte.“

„To já nemohu…“

„Vy si jako myslíte, že jsem rok v nemocnici s trombózou a přitom jsem otěhotněla, a celou dobu tady ležím?“

„No, podle datumu ano…“

„A opravit to nemůžete?“

„Ne..“

„Ani když na tu internu zavoláte a zeptáte se mého ošetřujícího pana doktora?“

„Nemám na starosti jen Vás…“

Zůstala jsem jako opařená. Jasně, jsem blázen, mám to v papírech, takže si můžu mlít, co chci, mně tu nikdo nevěří. A došlo mi to. Došlo mi, proč se ke mně všichni chovají tak divně. Já jsem v jejich očích ten nezodpovědný ochrnutý magor, který už rok leží v nemocnici s trombózou a nechal se zbouchout kdoví kým, přestože už doma jedno dítě má, a oni chudáci, to tady teď musí řešit. Já jim přidělávám práci… Tak nejenom Rusko je zemí neomezených možností, už i Čechy to postihlo…

Později jsem se pokusila mé ošetřující doktorce vysvětlit, že paní exprimářka mě omylem oflastrovala duševním onemocněním. Marně. Exprimářka je přeci zkušený doktor a všichni blázni říkají, že blázny nejsou, takže je očividné, komu se věří. Pravda přeci není důležitá, důležité je to, co je v papírech. A tak jsem se dožadovala, aby mi na postel napsali i VŠ titul, který mám, kterým se obvykle příliš neoháním. Ale v nemocnicích to na doktory docela zabírá, chovají se k člověku slušněji… Jenže nebrali mě vážně, kdo by věřil bláznovi, ani fakt, že ho mám uvedený v občance nezabral…

Sestřičky s každým dalším dnem, který jsem na oddělení trávila pochopily, že patřím k bláznům, kteří nekoušou, a přestaly se mě bát a začaly se mnou komunikovat. Hurááá. I když pravdou je, že jsem občas byla donucena chovat se bláznivě. Na konci těhotenství se mi taky přidala komplikace zvaná noční pocení. A venku, hned po zmrzlých, panovaly tropické dny i teplé noci. Pravidelně se mi stávalo, že jsem se v noci vzbudila úplně propocená, tak, že se košile dala ždímat. V živé paměti jsem ještě měla prochladlý trapéz, takže jsem si košili svlékla, přehodila přes postel, aby uschnula a spala pod peřinou nahá.

„Dobré ráno, paní Marková, proč jste nahá?“

„Protože jsem úplně propotila košili a studila mě.“

„A proč jste si sestřičce neřekla o jinou?“

„Řekla, ale nedonesla mi jí… A spát v mokré košili a nastydnout se mi nechce.“

„Aha…“

Tomu, že by mi noční sestra nechtěla donést košili se jim ale věřit nechtělo. Na příští dny už jsem si opatřila na noc vždy košili novou, abych nemusela spát nahá…

Dost mě naštvali před porodem, když mi dali slupnout několik pilulí, z nichž alespoň jedna byla oblbovák, přestože jsem se dožadovala, že ho nechci. Fakt, že člověk musí podepsat několik papírů s tím, že je velmi pravděpodobné, že při císaři umře a nikdo z rodiny je za to nebude žalovat, ani nebudu rozvádět. Naposledy mě paní bohorovná exprimářka nasrala, když mě dovezli na vymrzlý operační sál a přehodili na operační stůl. V ten moment se na mě vrhli asi čtyři lidi a začali mě poutat, ke stolu. Chtělo se mi čůrat. Měla jsem zavedenou cévku, ale evidentně byla někde skřípnutá a proto se mi chtělo čůrat.

„Potřebuju čůrat…“ vykřikla jsem, když se mi snažili nasadit plynovou masku.

„To se vám jen zdá, paní Marková,“ řekli nekompromisně a skočili mi na ruce a násilím rvali na obličej uspávací masku.

„Nezdá, cévka je někde skřípnutá…“ volala jsem už s nasazenou maskou.

Mně se to fakt  nezdálo. A protože mám s cévkami zkušenosti a taky vím, že se při porodu dá krásně rozříznout omylem močák, bleskurychle jsem vyhodnotila situaci, že je potřeba se počůrat, tedy zatlačit a cévku občůrat a obsah měchýře vypustit dřív, než usnu, jinak mi fiknou i močák, a budu v nemocnici, ještě o měsíc déle. A jak jsem vyhodnotila, tak jsem učinila. Čůrat jsem začala…ale jestli jsem to dokončila nevím, už jsem byla v limbu. Uf, močák to přežil bez úhony. Ale ten pocit bezmoci, kdy člověka hodí na stůl, jako kus flákoty, je jim jedno, co říká, nebo prožívá, jen aby ho už rozkuchali, mnou otřásá ještě dnes, když si na to vzpomenu.

Mou naředěnou krev se naštěstí podařilo udržet v mém těle v dostatečném množství, přestože po operaci kolem mě s transfúzí kolem kroužili a bylo mi příšerně zle. Rozřízlé břicho vyvolávalo křeče do mých ochrnutých  nohou a ty naopak zpět křeče do mého rozříznutého břicha. Začarovaný bolestivý kruh, který mohla zatavit jen poloha na boku s pokrčenýma nohama. Tu mi ale kvůli správnému svinování dělohy nechtěli dovolit. Vyškemrala jsem si jí na vlastní zodpovědnost až po půlhodině hodně vysilující třesavky a zimnice. Když mi odkryly obě peřiny, pod kterými jsem se marně snažila zahřát, zjistila jsem, že mé protiembolické punčochy mám do půlky lýtek mokré a nasáklé krví. Vlastní krví! Do toho ze mě stále, snad už mírně, utíkala naředěná krev, nejen z dělohy, ale i z obou konců mé staronové císařské rány, ve kterých jsem měla přišité dreny s cévkou a odvodem do pytlíku. To abych nevykrvácela dovnitř. Bylo mi tak zle, že mi bylo úplně jedno, že někde mám naše čerstvě narozené miminko. Jediné, na co jsem byla schopná myslet bylo, že už to nikdy nechci zažít! Hlavně ať už je mi líp!

Po pár hodinách od operace se ale rozrazily dveře. Vstoupila sestřička a tlačila průsvitný plastový vozík. V něm pokukoval svým temnomodrým pohledem lék, po němž člověk zapomene na všechny bolesti a útrapy světa: ztělesněné čisté a nefalšované tříkilové štěstí.

Devatenáctého dne, měsíce května, se nám tedy narodil druhý krásný zdravý syn, který pojal křestní jméno Dobroslav. (Čímž jsem si flastr blázna definitivně zpečetila, protože jméno Dobroslav tam prý ještě žádné miminko nikdy nedostalo.)

Pořád však nebyl konec úředním šimlům. Když mě po porodu drželi v nemocni už asi 5. den, kvůli té trombóze, poslali mě na UTZ mé už jen lehce oteklé nohy.  Paní doktorka na UTZ říkala, že noha je z jedné třetiny neprůchodná, a ze 2/3 průchodná. Do zprávy to však napsala obráceně. Marné bylo pokoušet se cokoli vysvětlovat. Kdo by věřil bláznovi, když papír mluví zcela jasně. Proto jsme tam po porodu zůstali o několik dnů déle, než bylo třeba.

Propadla jsem hysterickému pláči, protože venku panovalo letní horko. Já potřebovala slunce a vzduch, protože mi reálně hrozilo, že se zblázním… Doktoři kolem mě kroužili a snažili se do mě vecpat chemii, na uklidnění. Vyhrožovali, že když nepřestanu plakat, přijdu o mlíko.  Neúspěšně. Po dvou hodinách vyměkli a řekli, ať si jdu na půl hodiny ven, jestli pak přestanu brečet. Slunce na mě má blahodárný vliv, i tehdy mělo. Nabrala jsem sílu a řekla sestřičce, že bych chtěla vidět svůj porodopis, abych věděla, co se mnou dělali. Hrozně jí to udivilo a nechtěla mi ho dát. Nakonec zavolala nějakému doktorovi a zeptala se jestli může. Tak jsem si to prohlédla. Ptala jsem se, jestli jsem jediná, kdo chce vidět, co si o něm doktoři píšou. Byla jsem, za poslední měsíce, druhá… Má předchůdkyně, byla doktorkou medicíny.

Týden po porodu nás pustili domů s tím, že mám druhý den přijet na stehy. Nepřijela jsem. Vydezinfikovala jsem nůžtičky na nehty a donutila manžela stehy odstranit. Už jsem tam odmítala jet.

Přes všechny útrapy však nelituji. Ten výsledek v podobě úžasných synů stojí za to!

Autor: Tereza Marková

PS: Ačkoli je mé vyprávění napsáno trochu dobrodružně a vypadá to, že si s pány doktry moc nerozumím, tak to není tak docela pravda. Potkala jsem během života i obou těhotenství spoustu výborných doktorů i skvělých sestřiček a nepochybně nám zachránili život, za což jim patří velký dík. Kdybych se to ale pokusila do už tak dlouhého textu vměstnat, ztratil by čtivý spád...