Jízda vlakem po 15 letech
Nepatřím zrovna k milovníkům adrenalinových zážitků, od té doby, co jsem ochrnula. Odmítám na sobě páchat víc násilí, než je nutně třeba, a než mi nastavuje dennodenní život na vozíku.
O víkendu jsme se zbavili dětí. Odfrčely k babičce. Mého muže napadlo, že bychom mohli vyrazit na výlet. Miluji výlety bez dětí jen se svým mužem!
Je zima. Mrzlo. Dlouho venku nevydržím, tak mě napadlo, že bychom mohli navštívit Tutanchámona v Národním muzeu v Praze. Muž váhal a pak provolal: „Pojedeme vlakem!“ Nadšeně jsem souhlasila. Bylo jedenáct hodin dopoledne.
Ve 12:12 minut odjížděl vlak z přeloučského nádraží. Koupili jsme lístek a paní u pokladny mi říkala: „Měla jste se objednat 24 hodin dopředu. Já nevím, jestli vás vlakvedoucí vezme. A stavte se u staničního pracovníka. Převede vás přes koleje. Plošina nefunguje.“
Staniční pracovník byl velmi milý. Přesto mi zopakoval, že se musím objednávat na konkrétní vlak 24h dopředu. Stanuli jsme na peróně. Přijel vlak, vysoký zelený rychlík. Měl s sebou vůz pro vozíčkáře s plošinami na obou stranách. Vlakvedoucí si mě změřila pohledem, zamračila se a pronesla: „Vy ale nejste nahlášená!“
„Nejsem,“ špitla jsem a sklopila cudně oči, „my jsme se rozhodli před hodinou, že pojedeme na výlet do Prahy.“
„To ale nemůžete! Musíte se hlásit. Protože se může stát, že vás do vlaku nevezmou.“
„A vy mě nevezmete?“
„Ale jo, místo máme, tak vás vezmu a zavolám do Prahy. Snad budou mít volnou plošinu, aby vás vyndali.“
Mezitím mě staniční pracovník vyvezl na mechanické pohodlné plošině na úroveň vlakové podlahy, takže jsem pohodlně vjela do vlaku. Sedli jsme si do kupé. Seděla v něm mladá maminka s batoletem v kočárku, černou kočkou v přenosné tašce a dvěma obřími kufry. Taky očekávala nízkopodlažní vlak. Takže nejenom mně dělá vysoký vlak problém. Maminky s kočárky taky rády cestují nízkopodlažními vlaky. Nemusí nikoho žádat o pomoc, což je moc fajn!
V Praze už nás očekávali. Ano, i tam nás uvítali obvyklou formulkou: „Vy ale nejste nahlášená! Musíte to hlásit 24hodin předem!“
„Ano, víme! Už nám to říkali! Chtěli bychom jet zpět vlakem v pět, máme zpáteční lístek.“ pokusila jsem se rozvést hovor. „Zpáteční jízdenky již od poloviny listopadu neexistují!“ nechápal drážní zaměstnanec. „Nejela jsem vlakem už 15 let…“ dodala jsem omluvně. To toho nepřístojného pána roztálo a dál už nehudroval. Vyklubal se z něj příjemný a sympatický chlapík. Doporučil nám nejezdit vlakem v 17h, který v sobě sice plošinu má, ale je vysoký. „O hodinu později jede nízkopodlažní vlak do Brna, k tomu nepotřebujete plošinu. Stavte se za mnou, před odjezdem, já vás k vlaku dovedu.“ dodal a provedl nás labyrintem výtahů a chodeb ven z Hlavního nádraží. Na Hlavním nádraží jsem byla jednou v životě, když mi bylo asi 10 let. Jediné, co jsem si matně pamatovala a co se nezměnilo je červený strop v podzemní části nádraží. Jinak jsem si po těch 30 letech nepamatovala nic.
Tutanchámon, kostra plejtváka myšoka i celé zrekonstruované Národní muzeum bylo super. Chodí se do něj přes novou budovu podzemním tunelem.
V 18 hodin už jsme opět seděli ve vlaku. Tentokrát parádním, nízkopodlažním. Vjeli jsme do něj jako nůž do másla. Naprosto pohodlně. Dokonce z něj vyjel takový malý druhý práh, aby zmenšil mezeru mezi vagonem a perónem. Krása!
„Tak to jste vy, ta pasažérka inkognito! Už mi vás hlásili.“ pronesl vlakvedoucí, když ke mně dorazil poté, co si mě už od poloviny vagónu měřil pohledem.
„Ale já jízdenku mám!“ bránila jsem se a mávala malým bílým papírkem.
„Ale nejste nahlášená!“ dodal s úsměvem a já už se začínala bát, že to snad neřekne. Nezklamal! Byl to moc milý pán. Chvíli jsme si povídali o vlacích, o lidech, takže cesta rychle utekla. Chvíli řešil, na kterou kolej má nechat zajet vlak, aby se mi dobře vystupovalo, neboť perón, u kterého obvykle staví vlaky z Prahy je nižší, a nelze tak na něj vystoupit bez pomoci ani z nízkopodlažního vlaku.
„Už jsem to zařídil,“ hlásal po chvíli, „dají nás k vysokému nástupišti, takže vystoupíte v pohodě! Jediný problém je, že už tam není staniční služba, aby vás převedla přes koleje, ale to nevadí. Už poslali pracovníka z Pardubic.“
„Cože?“ nechápala jsem. „Já s sebou mám silného muže, my zvládneme přejít koleje.“
„No jo, ale drážní směrnice to neumožňuje, je to nebezpečné. Vlaky tam mohou projíždět až 160km/h, tak vás musí někdo převést.“
„Aha,“ dodala jsem a bylo mi trapně. Nejenom, že kvůli mně mění dráhu vlaků. Teď ještě toto!
Vlak skutečně přeložili k vysokému perónu. Chudáci cestující do Pardubic, museli být asi dost zmateni, že vlak nestojí tam, kde obvykle stává. Jen se otevřely dveře vlaku, venku už čekaly dvě paní ve svítivých vestách. Venku fučel ledový vítr a lilo. Pracovnice se mračily. Nedivím se. Psa by nevyhnal a ony sem musely jet. Navíc v sobotu, v podvečer a jen kvůli jednomu jedinému neukázněnému kryplovi.
„Dobrý den, Vy prý kvůli nám jedete až z Pardubic. To se moc omlouváme.“ spustila jsem na paní, aby roztály.
„No ano, protože staniční pracovník tu je jen do 18 hodin a čekal na vás. Když jste nepřijeli, musela jsem přijet já. Navíc nejste nahlášená!“
„A co kdybych nahlásila, že přijedu vlakem ve 20hodin?“
„Tak bych Vám to neschválila.“
„Neschválila?“ nechápala jsem. „Takže když budu chtít jed vlakem třeba do Státní opery, neb bydlím pět minut od nádraží a Státní opera je pět minut od Hlavního nádraží v Praze, tak nemůžu? Ani když to řádně den dopředu nahlásím, tak nemůžu?“
„No v podstatě ne. Ke mně přijde váš požadavek. Já uvidím, že jedete do Přelouče, nejsou tu funkční plošiny, nemá vás kdo převést přes koleje a tak vám to zamítnu.“
„A když přesto pojedu? Anebo když mi vlak ujede a budu chtít jet tím dalším, na který už nebudu nahlášená?“
„Tak vás průvodčí nemusí vzít do vlaku. Anebo vás v Přelouči nenechá vystoupit a dovolí vám to až třeba v Pardubicích, nebo v Kolíně, prostě na další plně bezbariérové stanici.“
Čučela jsem na ni, jako opařená a nebyla jsem schopná dalších dotazů. Paní byla sice nakonec moc milá a ochotná. Přislíbila zařídit opravu nefunkční plošiny, což je super! Přesto jsem si ale po dlouhé době připadala zase jako krypl. Nestačí, že jsou vlaky i peróny relativně bezbariérové. Musí se sice přejít přímo přes koleje, povolené to není, ale nájezdy tam jsou. Nestačí, že se člověk musí objednat den dopředu. Nestačí, že si jízdenku, byť výrazně levněji, normálně koupí a zaplatí. Nestačí, že je člověk svéprávný a vzdělaný. Upravený. Střízlivý. Nesmrdí. Všechno je to málo, když si chcete jakožto vozíčkář zajet do Prahy do divadla vlakem! Přecházet koleje není bezpečné. A tak mi nezbývá, než bezpečně sedět doma na zadku, anebo jezdit autem... :)
Co k tomu dodat? Doufám, že až zase za 15 let zkusím „setřít rosu na kolejích“, budu již drážním systémem i předpisy shledána jako normální osoba, které je vstup do vlaku povolen bez omezení a výtek!