Moorjani, Anita: Musela jsem zemřít, Má cesta od nemoci k opravdovému uzdravení, Knižní klub 2013

Vím, že to sem zpravidla píšu o všech knihách, ale o této to platí zvláště: To si musíte přečíst! Není to lehké téma, ale týká se nás všech. „Život je nejrizikovější formou existence a ve 100% končí smrtí,“ četla jsem nedávno někde tento citát a pokud čtete tyto řádky, vězte, že smrt čeká jednou i vás… Smrtí, umíráním a sebevraždami jsem se zabývala relativně dlouhý čas, protože jsem o nich psala bakalářskou i diplomovou práci. A přečetla jsem na toto téma, dost literatury. Nikdy jsem však nečetla takovou knihu, jakou napsala Anita Moorjani.

Autorka vypráví svůj životní příběh, při kterém došla až na konec, zažila tzv. „klinickou smrt“ a vrátila se zpět. Podobnou zkušenost ostatně zažívá mnoho lidí. Anita na základě této skutečnosti zásadně změnila svůj přístup k životu – a o něj se právě v knize s čtenáři podělí.

Je mnoho vědeckých i nábožneských přístupů a učení o tom, jak to je s naším životem a duchem, a nikdo nám spolehlivě neřekne, jestli smrtí vše končí nebo ne. Podat důkaz o nesmrtelné existenci našeho ducha nelze, protože takový důkaz by pro nás měl výpovědní hodnotu pouze v případě, že by se to dalo změřit a měření zopakovat. Tedy materiálním způsobem. Jenomže nelze materiálně dokázat něco, co materiálně neexistuje. Obráceně to ale tak trochu možné je, nebo tak nám o tom alespoň vypráví mnozí z těch, kteří zažili klinickou smrt. Anita je jednou z nich. A nejenom, že si své zážitky dopodrobna pamatuje, (vše co se dělo s jejím tělem i její duší), ale ještě z toho dokázala získat naprosto nový přístup k životu. Leč nepředbíhejme podívejme se nejdříve na děj knihy:

Anita byla dítětem indických přistěhovalců v Hongkongu, kde prožívala různé radosti i trápení. Dlouho trpěla tím, že je jiná. Navíc požadavky rodičů na dodržování indických tradic v neindické zemi jí taky dávaly zabrat. Vybrali jí manžela a připravili svatbu. Anita z toho kroku vycouvala, čímž rodině způsobila velkou ostudu. Cítila se mizerně a v té samé době jí onemocněla a umírala kamarádka na rakovinu. Hodně to s ní prožívala. Kamarádka zemřela. Nedlouho poté zemřel i její otec. A k tomu všemu Anita sama onemocněla rakovinou.

Přečetla o této hrozné nemoci vše, co šlo. Vyzkoušela různá léčení. Zjistila, že mnohá tradiční léčení si protiřečí. Odjela dokonce na léčení do Indie, kde se její stav zlepšil a začala se uzdravovat. Ale po návratu zpět do Hongkongu se nemoc zase vrátila a pokračovala svou pustošivou silou až na úplný konec.

Po čtyřleté rakovině se už v bezvědomí, prolezlá metastázemi a otevřenými boláky dostala do nemocnice, kde jejímu muži oznámili, že už jí nemohou pomoci, protože Anita umírá. Anita v kómatu slyšela a viděla vše, co se s ní děje, co si o ní lékaři povídají a co s ní dělají. A přitom prožívala nádherný stav blaženosti. Pak se musela rozhodnout, jestli projde branou, anebo jestli se vrátí. Vrátila se. A úplně se uzdravila.

Anita hezky popisuje, jak rozšiřovala své vědomí a jak nyní nahlíží na život. Důležitým fenoménem je, že nemá strach z ničeho. Než onemocněla rakovinou, trpěla nejrůznějšími strachy, pocity méněcennosti a nedostatečnost,i a šílenou hrůzu měla i z rakoviny. Nyní už strach překonala. Nebojí se už ani rakoviny, ani ničeho jiného. Miluje sebe sama jakožto úžasnou bytost a součást stvoření. Jezdí po světě a snaží se lidem vylíčit a zprostředkovat skutečnost, jak mají milovat sebe sama a neubližovat si. Anita mimo jiné pochopila, že každý člověk oplývá úžasnou tvořivou energií, a když jí obrátí proti sobě, vznikne nemoc. Takže je pro nás důležité být tím správným směrem motivovaní a kreativní.

Mám pocit, že tak trochu její prozření koresponduje s toltéckým učením o čtyřech dohodách, neboť apeluje na to, že je potřeba nevytvářet nad sebou nějaké domnělé bubáky a nebát se jich. Jakmile si dovolíme se milovat a být sami sebou, úplně rozvinout celý svůj potenciál, žádná nemoc se v našem těle neudrží.

Při čtení Anitina příběhu si nejspíš zaslzíte, ale poslední kapitoly jsou tak plné zajímavých názorů, rad a úvah nad životem, a navíc tolik plné naděje, že si vlastně člověk říká, že se té zubaté netřeba tolik strachovat. Žádné peklo, žádný očistec, žádný ráj – jen stav věčné blaženosti a splynutí se Vším. Doufejme, že až jednou přijde náš přechodový den D, kdy opustíme naše tělesné schránky, poznáme i my ten krásný stav, o kterém Anita ve své knize píše.

Autorka článku: Tereza Marková