Náušnice s příběhem

Vydali jsme se zase s celou rodinkou navštívit matičku stověžatou. Zamířili jsme ke kamarádovi na Chodov. Zde se děti vyřádily do sytosti. Kamarád i já jsme vozíčkáři. Naši synové jsou ve věku 10 a 8. Jeho synové 6 a 3 roky. Když už se základy panelového domu začaly notně otřásat, vymysleli jsme výlet za medúzami do nově otevřeného medúzária v OC Pankrác metrem.

Vyrazili jsme tedy v bandě: já s manželem, kamarád a naši čtyři synkové pěšky nejprve do Centra Chodov. Cesta to byla dobrodružná, neb tříletý Váša trval na tom, že si s sebou vezme gumový dětský fotbalový míč. Při představě, jak všechny naše starší děti honí mičudu na peronu metra, zatímco se do stanice řítí brzdící vlak, se mi udělalo mdlo. Namítla jsem tedy, že to není dobrý nápad. Váša trval na svém, takže mu to tatínek, jak jinak, povolil. Mičudu jsme honili, už v obchodním centru mezi všudypřítomnými migrujícími davy. Nevím, jestli Radek pochopil, že to nebylo skvělé rozhodnutí, ale Vášu balon poměrně brzy omrzel, takže na můj katastrofický scénář nedošlo. Juch! Kam ale s mičudou, když je člověk na vozíku? Radek balon schoval na hrudi pod zimní bundu, takže vypadal tak, že má ještě obří nádor na hrudi. Což s faktem, že seděl na vozíku, vyvolávalo v kolemjdoucích soucitné pohledy. Tehdy jsem si prvně všimla, že jako skupina budíme pozornost. Dva vozíčkáři, muž a žena, kolem nich 4 malí kluci… Soucitných pohledů vzhledem k naší skupině si všiml i můj muž Tom, který požádal Radka, ať si balon vyndá. Tedy pokud nehodlá ještě vytáhnout žebrající klobouk, neboť vypadá, že je v posledním tažení. Radek se smíchem podotkl, že klobouk - slamák doma má, a stálo by to za úvahu… Pak ale raději zvolil pro míč jiné místo. Zasekl jej mezi svoji nohu a konstrukci vozíku, takže pro změnu vypadal, jako právě ochrnutý milovník fotbalu, který se, přes veškerou nepřízeň osudu, nehodlá kulatého nesmyslu vzdát…

Já byla jak vesničan v Praze. V tom obřím nákupním centru jsem čučela do všech zajímavých výloh, prohlížela si krásné mladíky a dumala, jestli bych si ještě dnes dokázala nějakého vybrat. A prohlížela jsem si i ty krásné slečny. Zajímalo mě, co nosí na sobě, jaké mají boty a kabelky a doplňky… A byla jsem jak v Jiříkově vidění.

Cestování metrem je pohodlné, stanice bezbariérové, metro taky. Cestu vlakem nemusí vozíčkář 24 hodin předem hlásit, tak jako třeba u vlaku. Prostě ráj!

Dojeli jsme na Arkády Pankrác a vystoupali na povrch. Chvíli kluci honili mičudu na náměstí před obchoďákem. Byla mi zima, ostatně jak jinak. Radek kouřil a Tom se šel podívat na bruslící davy na nedalekém umělém kluzišti. Kluci se rozdivočeli.

Vešli jsme dovnitř. Spletí výtahů, které ze zcela nepochopitelných důvodů nezastavovaly ve všech patrech (?!), jsme se dostali až na střechu, kde je parkoviště! Zatímco obchody jsou hluboko v zemi… Inu jiný kraj, jiný mrav. A na střeše Medúzárium. Prý! Dvouhodinová fronta nasvědčovala tomu, že tam někde za rohem na jejím konci, skutečně nějaký prostor s akvárii a medúzami bude, ale čekat se nám tedy nechtělo. A tak jsme se šli najíst.  Stále jsme - coby banda - budili zajímavé pohledy. Vypadali jsme totiž jako ultra plodný pár dvou vozíčkářů, který vrhá jedno dítě za druhým. Někdo na nás hleděl obdivně, někdo opovržlivě. Ale v momentě, kdy jsem svého zákonitého chodícího muže poplácala po zadku, nebo mu dala pusu, kolemjdoucí ženy i muži mě probodávali pohledy, neboť to zřejmě vypadalo tak, jako když svého ochrnutého muže podvádím s asistentem! Já bestie!

Cestou jsme potkali několik zlatnictví. Pohledem do jejich výloh, jsem se uklidňovala z divočiny, kterou pánové předváděli. Vedle jednoho jsme zakotvili na kávu.  Opustila jsem všechny pány, malé i velké, a šla se kochat. A pak jsem ho uviděla. Krásný stříbrný prstýnek. Decentní. Ani ne výrazný, ani nevýrazný. Měl v sobě čirý kamínek střední velikosti. Ten se netřpytil ani moc, ani málo. Prostě tak akorát! Zaujal mě. Cenovku jsem neviděla.

Zajela jsem si tedy pro muže s tím, že jsem objevila krásný prstýnek. A že kdyby mi chtěl třeba udělat radost o blížících se kulatinách, takovému bych se nebránila.

„Tak ten tedy, ženo, fakt nedostaneš!“ pronesl můj milovaný muž. „Tento prstýnek není stříbrný… je to bílé zlato s briliantem… A stojí 150 tisíc!“

„Aha…“ posmutněla jsem. „A jak tak koukám, tak je to asi to nejdražší, co tady mají. Ty si teda vybrat umíš!“

Tak nic no, nemusím mít vše. Tak jsem se ještě chvíli kochala, zamávala mu a odjela. Zkrátka okřídlené: nejsem tak bohatá, abych si mohla dovolit levné věci – v tomto případě neplatí. A tak mi, o pár zlatnictví dál, muž koupil stříbrné náušnice s bílou perličkou, které se mi moc líbí. Za pětistovku! Radost, kterou bych měla z prstýnku, by rozhodně nebyla 300x větší, než z náušnic. Takže památku na výlet do Prahy mám! A navíc mají náušnice přidanou hodnotu! Vždy, když mi je někdo pochválí, dostane k tomu i celý tento příběh, a to už za to stojí, ne? ;) A celý příběh má navíc ještě třešničku na dortu.

Abychom netrávili den pouze po obchoďácích, vyvezla jsem své nové náušnice do centra Prahy samotnému sv. Václavovi, který mi je schválil. Tedy neříkal nic, ale já beru mlčení jako souhlas. Na jeho počest jsme slupli svařáček, medovinu a několik skořicových trdelníků.

V neděli ráno mě muž probudil s mobilem v ruce. „Podívej!“ povídá, „banda lupičů vykradla dvě zlatnictví v OC Arkády Pankrác. Tak to už ti ten prstýnek nekoupím, ani kdybych chtěl…“

Autor článku: Tereza Marková