Pert, Candace B., Ph.D.: Molekuly emocí; Věda v pozadí medicíny těla a mysli, Anag 2016

Kniha člověka zasvěcuje do buněčné biologie od základních pojmů: peptid, ligand, aminokyselina, až po složitý rozvoj celého oborou. Je tomu tak proto, že autorka, byla významnou osobností tohoto vědního odvětví, neboť v knize popisuje svůj osobní příběh, který se místy ladně, místy těžce snoubí s vědou. Být úspěšnou vědkyní bylo jistě krásné, i když sakra těžké. Byl to právě objev opiátového receptoru, který Candance odstartoval její vědeckou kariéru na začátku 70.let. Objev, za který měla získat prestižní Laskerovu cenu a vést k její nominaci na Nobelovku. Cenu však obdržel její učitel, ačkoli se na bádání nepodílel... Candance ale nezahořkla a bádala dál.

Přišla na to, a vědecky to také dokázala, že emoce, které pociťujeme se projevují určitými molekulami a proudí našim tělem a zapadají do specifických receptorů našich buněk. V praxi to znamená, že našimi emocemi ovlivňujeme tělo a naopak.

„Na svých přednáškách ukazuji, jak molekuly emocí spouštějí každý systém v našem těle, a že tento komunikační systém je ve skutečnosti vyjádřením inteligence těla a mysli, inteligence dost moudré na to, aby usilovala o životní pohodu, a která nás potenciálně může udržet zdravé a bez chorob, bez moderních medicínských zásahů, na něž spoléháme.“(str.19)

A dále přibližuje: „Peptidy spíše slouží k splétání orgánů a systému těla do jediné sítě, která reaguje na vnitřní i vnější změny okolí komplexními, nenápadně organizujícími reakcemi. Peptidy jsou jako notový záznam obsahující noty, fráze a rytmy, které umožňují hrát orchestru – vašemu tělu – hrát jako sladěný celek. A hudba, která vznikne, je tónem nebo pocitem, který subjektivně prožíváte.“ (str. 155)

Candance radí i jak pracovat s vlastním tělem, aby nám bylo lépe:

„Například prostřednictvím vizualizace můžeme zvýšit průtok krve v jistých částech těla, zvýšit tím dostupnost kyslíku a živin v těchto částech těla, odvést toxiny a vyživit buňky. (str. 154)

Nebo prostřednictvím staletími prověřené meditace. „Meditaci chápu jako proces stanovení záměru, který má smysl, a pak jednoduše věnuji pozornost čemukoliv, co znamená zůstat zaměřen psychicky. Záměrem může být mantra, můj dech, nebo nějaký jiný bod koncentrace, jako například léčení mého těla, nebo mír pro celou planetu.“ (s. 276) Což mne přivádí na myšlenku, že chodící vozíčkář Clemens Kuby, si díky dlouhodobé meditaci přemostil míšní lézi. Budiž nám všem, kteří již roky sedíme na prdeli, následováníhodným příkladem. A kdo v zázraky nevěří, může si to vědecky ověřit v knize, kterou: „Herbert Benson napsal v sedmdesátých letech, kde meditaci připisuje moc změnit nervovou soustavu od sympatických po parasympatické dráhy. (str. 254 Relaxation Response - Relaxační odezva, česky nevyšlo) „Můj výzkum mi ukázal, že tělo může být uzdraveno skrze mysl a mysl může a musí být uzdravena skrze tělo.“ (str. 288) No tak bylo by to krásné, že?

Ale teď od krásných zázraků k něčemu mnohem více přízemnímu, s čím všichni bojujeme. Stres nám škodí! „Když stres brání molekulám emocí, aby volně proudily podle potřeby, převážně autonomní procesy, které jsou regulovány tokem peptidů, jako je dýchání, krevní tok, imunita, trávení a vylučování, zkolabují na několik jednoduchých zpětnovazebních smyček a naruší normální léčivou reakci. Meditace způsobí, že dlouho pohřbené myšlenky a pocity vyplavou na povrch, a to je způsob, jek se peptidy opět rozproudí a tělo a emoce se začnou uzdravovat.“ (s. 255)

Sympatické je, že Candance studovala na Johns Hopkins University, kde se v současné době zkoumá blahodárný účinek psychedelik, na kterém se podílí i vědci z Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, jmenovitě můj oblíbenec prof. Jiří Horáček, nebo dr. Tomáš Páleníček. Inu „svět je malý a o náhody tu není nouze“ chtělo by se pravit. Neb jak Cancance, tak čeští vědci vlastně zkoumají totéž: jak tělo a mysl vzájemně působí, ovlivňují, rozkládají a uzdravují jedno druhé. Naši vědci za pomocí užití psychedelik. Candance zmiňuje techniky legálnější, meditace, cvičení, pohyb, duševní cvičení, ale vždy to vyžaduje vědomou práci se sebou samým.

Vzpomínám si jak jsem po dočtení knihy otevřela internet a jala se o autorce zjišťovat další informace, a jak mě ranilo zjištění, že zemřela v relativně mladém věku 67 let, v roce 2013. Kdo má rád odvážné ženy, nesnadné osudy a neurovědu, bude z knihy naprosto nadšený. Není to snadné čtení, (složitostí bych to přirovnala ke knihám o kvantové fyzice) ale rozhodně to stojí za přečtení i prostudování!