Reportáž z krematoria (o jeho bezbariérovosti, o perníkové chaloupce a dalších věcech)

Jednoho lehce podzimního rána jsem se vydala podívat do pardubického krematoria, ne snad proto „abych věděla do čeho jdu“, jak říká klasik, ale abych obhlédla, je-li budova bezbariérová, neboť nedávno prošla rozsáhlou rekonstrukcí. Z logiky věci vyplývá, že budova krematoria byla vlastně svým způsobem bezbariérová již před rekonstrukcí, neboť velká obřadní síň se nachází v prvním patře. A nebožtíky, jak všichni víme, je nutné do této místnosti nějakým způsobem dopravit. Domnívám se tedy, že pro tento účel mají v budově nákladní výtah, který jsem ale, díky rozsáhlé rekonstrukci, nemusela využít, abych se nahoru dostala. Od roku 2009 je v krematoriu totiž instalován výtah pro imobilní smuteční hosty. Díky Bohu! Neboť s mým přístupem ke klaustorfobii a s mým "štěstím", bych se v "interním" výtahu prodchnutém duchy zemřelých, nedobrovolně pozdržela (potmě!) dobu delší, než nezbytně nutnou. A to by pro mě znamenalo vskutku mystický zážitek! Možná, že i ten poslední zážitek vůbec! Naštěstí k němu nedošlo, a já tak mohla v klidu dokončit svůj průzkum krematoria.

Budova od architekta Pavla Janáka v rondokubistickém slohu je krásná a i přes svůj temný účel působí velice optimisticky. Od malička mi připomínala perníkovou chaloupku. Jak příznačné pro město perníku! Dříve či později většina obyvatel Pardubic a blízkého okolí neunikne „zubaté ježibabě“ a skončí v peci… A tato „perníková chaloupka“ bude posledním stavením, kde se budou na zdejší zemské pouti nacházet. A pohádky je konec. (Mimochodem, kdo ví, kde je prazáklad pohádky O perníkové chaloupce? Proč bylo spálení v peci pro naše předky tak strašidelné? Připomínalo to snad bezbožné pohany, kteří nepohřbeni, ale spáleni na popel nevejdou do království nebeského? Nebo je tam důležitý jiný prapůvodní motiv? Těžko říct...) Zpět ke krematoriu v Pardubicích.

Od roku 2010 je budova prohlášena za národní kulturní památku. Aby taky ne, vždyť je to vskutku umělecké dílo. Dvoubarevná plasticky členěná fasáda vychází z florentské renesance je tvořená rytmicky se opakujícími obdélníky, kruhy, kruhovými výsečemi a zubořezy. Dost ale učebnicového popisu a pojďme na mrazivě potemnělou prohlídku. Nejvíce ze všeho mě samozřejmě lákal hlavní prostor posledního rozloučení.

Do velké obřadní síně se scházeli zrovna smuteční hosté, takže jsem musela vyčkat, až obřad skončí, abych se mohla podívat dovnitř. Vydala jsem se tedy na obhlídku přízemí. To je nově zrekonstruované a nachází se zde malý rozlučkový sál. A hned vedle jsou toalety včetně prostorné bezbariérové toalety. Maličko nešikovné ovšem je, že do těchto přízemních prostor vedou dvoukřídlé úzké dveře, a k otevření druhého křídla, pro projetí vozíku, je zapotřebí stojícího člověka. Lidí v krematoriu je ale pořád dost, takže se vždycky najde někdo, kdo dveře zvládne otevřít. Protože jsem stále ještě měla času dost, rozhodla jsem se, že krematorium objedu a prohlédnu si jej v celé kráse.

Na budovu krematoria v zadní části navazuje později přistavená část nazvaná spalovna, které vévodí dva komíny. Ačkoli jsem se bránila sebevíc, nemohla jsem uniknout dojmu, že komíny zdejší spalovny připomínají komíny koncentračních táborů. Tentokrát ale nebyly v provozu, protože z nich nestoupal ani kouř ani horký vzduch. Celá budova spalovny působila zvláštně opuštěným dojmem. Popojela jsem ještě za poslední roh, když jsem zjistila, že budovu obejet nelze. Široko daleko ani živáčka. Jen pozůstatek ranní mlhy kapavě rachotil v okapové rouře. V tom bylo slyšet z poza rohu vrzavé otevírání vrat vedoucích do spalovny. Vykoukla jsem, neuvidím-li pohřební vůz. Ale nic. Vrata zůstala pootevřená, uvnitř čekalo zhruba šest prázdných vozíků pod rakve, nikde nikdo... Hrobové ticho stále rušila jen okapová roura. Genius loci způsobil, že jsem se začala cítit lehce nesvá a vjet se podívat dovnitř jsem se skutečně neodvážila...

Vydala jsem se tedy znovu výtahem do prvního patra na prohlídku hlavního rozlučkového sálu.  Když ale odešel poslední člověk s kyticí, velké dřevěné dveře se zavřely a cvaknul zámek. Nezbylo než  výrazněji zaťukat... Bylo to jak ve strašidelném filmu. Chvíli bylo ticho, najednou cvakl zámek ve dveřích a vykoukla hlava člověka pracujícího uvnitř tohoto ústavu. Protože ale stál a já seděla, neviděl mě. „Dobrý den, můžu dál?“, zeptala jsem se. Muž nechápal a tvářil se dosti nepřívětivě. „Ráda bych se podívala dovnitř z architektonického hlediska...“, špitla jsem ještě rychle. „Tak pojďte, ale rychle mám moc práce.“ Muž podivného vzezření oblečený v černém obleku pootevřel dveře sotva na to abych projela. A hned za mnou ty těžké dveře zase zavřel a zamkl. „Tak a teď kdyby mě něčím bacil po hlavě a přihodil mě do rakve k nějakému nebožtíkovi, nikdy by na to nikdo nepřišel...“, proběhlo mi hlavou. To už muž zmizel ve dveřích v místech, kde bývají rakve. (Snad ne pro hasák nebo jiný tupý předmět… Ach ta má bujná fantazie…) Sál utichl. Byla jsem zde úplně sama. Nutno podotknout, že sál byl lehce nerušivě osvětlen. Vysoké okno rozety symbolizující plameny propouštělo jen decentně světla. Sál je příjemně vymalován slovanskými motivy, jež jsou dílem profesora Františka Kysely a jeho žáka Josefa Salavce. Uvědomila jsem si také, že oproti venkovní teplotě je sál příjemně vytopený. V zápětí mě ale z představy, kde se asi tak mohlo vzít zbytkové teplo pro vytopení sálu zrovna v krematoriu, přejel mráz po zádech a lehce jsem se zastyděla. Zas ta má fantazie. Myšlenka to byla na výsost ekologická, méně však již etická. Nejspíš to vytápí něčím jiným... Ačkoli se jedná o velký sál k sezení je tu několik dřevěných lavic připomínajících lavice kostela. Na místě, kde bychom očekávali velký kříž však visí plazmová televize. Jak příznačné pro náš konzumní věk! Doba se mění...

Byl čas odejít. Do sálu přiváželi další rakev s nebožtíkem čekajícím na své poslední rozloučení. Na obrazovce se objevilo jeho jméno a roky narození a úmrtí. Byl to muž jen o rok starší než já. Mladý člověk... Stáhl se mi žaludek a zalily oči. Nikdo nevíme dne ani hodiny. Všechny nás, tato jediná jistota, čeká... Memento mori!