Šnek mučedník, aneb Make love not war!

Jak nás rozplakal šnek a podnítil nás k filosofování

Bylo jarní sobotní odpoledne a vydali jsme se na procházku k Labi. Kluci měli kašel, tak měli zakázáno běhat a tak se courali trávou, brebentili a o životě a koukali, co kde lítá. Já se plížila na vozíku s nimi povídala si se svou drahou polovičkou – to pro to, že zapomněl doma mobil a nemohl tak do něj čučet. Ani já, protože jsem měla plné ruce práce s pohybem vlastního těla vpřed. Nakloněná rovina je prevít!

A pak se to stalo: Mates našel šneka. Je to už po několikáté, co jsme si nesli šneka domů. Šnek to byl vskutku nějaký přítulný, protože Matýskovi lezl po rukách zcela nepokrytě a netoužil se schovávat, což nechápu. Snad nějak vycítil, že Matýsek mu neublíží. Stavili jsme se na skok u babičky a dědy, ale Matýsek neměl stání a se vydal balkonem ven pustit šneka do trávy, kde ho pozoroval. My s Tomem jsme šli domů a kluci skandovali, že chtějí být na hřišti. Bylo nám jasné, že se Mates šneka jen tak nevzdá, tak Tom šel domů pro krabici. Když přicházel ke hřišti, naskytl se mu srdcervoucí pohled. Naši dva malí objevitelé klečeli zhroucení v potocích slz a moři vzteku - nad hromádkou rozdupaného šneka. Potkali na hřišti starší kluky, ti jim šneka ukradli a rozdupali. Doma jsem vyslechla mnoho rozličných a jadrných nadávek, které teď kolují ve školních škamnách jako top urážky. Ale neokřikovala jsem je, i já si myslela o těch vrazích šneka totéž. Následně jsem byla podrobena křížovému výslechu: 

"Mami, proč jsou některé děti tak zlé? Jak může někdo někoho nevinného vraždit pro radost?!" Zmohla jsem se jen na to, že se některé děti cítí nemilované, tak si vynucují obdiv i tímto negativním způsobem. Nechápali to...

Za chvíli Mates pronesl: "Měli jsme jít s vámi domů hned, šneček by ještě žil..."

Pak  dumal: "Mami a je možné si ochočit šneka?"

„Možná ano,“ pronesla jsem, "ale kamarádit s člověkem může být nebezpečné...“

„Máš pravdu, mami, kdybych toho šneka nenašel, žil by...“ pronesl a znovu se rozplakal.

Překvapil mě jeho soucit a smutek nad zmařeným životem. Dobra se tak dlouho netrápil. A zatímco se Matýskovy po tvářích koulely slzy jako hrachy, pronesl: „Mami, mohl bych si zahrát Minecraft? Postavím si tam šneka, co mi zabili...“

Normálně bych se zdráhala mu to dovolit. Ale protože jsem ten den slyšela vyprávění Jardy Duška, který říkal, že jedním z hlavních důvodů proč děti mají rády počítačové hry, je skutečnost, že to je jediné místo, kde nevládnou dospělí. Zde si můžou děti dovolit, co chtějí, a být pánem svého konání, aniž by jim do toho zasahoval nějaký dospělák. Dřív, když děti běhaly venku a v přírodě a dělaly spousty věcí a byly si svým pánem. Teď jim celý život řídí dospělí a nemají vlastní prostor, který tolik potřebují. Půjčila jsem mu tedy tablet a za půl hodiny postavil v té hře vskutku obrovského krásného šneka. Daroval mu život, byť virtuální, a to mu pomohlo tak nějak šnekovu mučednickou smrt strávit po svém.

Je to tak, že už dlouho vlastně brojím proti používání počítačové virtuální reality dětmi. Ale, nutno dodat, že já vlastně nevím, jestli je dobře, aby si někdo léčil, či opravoval skutečnost ve virtuální realitě. Protože mozek funguje vždy právě tady a teď a proto je pro něj každá realita tou skutečnou, když se jí intenzivně aktuálně zabývá. A navíc celosvětově používané mnohé léčebné metody pracují s mnoha různými realitami, nejenom s tou konsensuální. A tak mě napadá, že by bylo krásné, kdyby se to dalo otočit a veškeré boje a války, které lidstvo podniká, by se odehrávaly právě jen v počítačových hrách. Zkrátka kdyby si to Putin s Trumpem rozdali v nějaké bojové strategii každý u svého kompu, a zbytek lidí, rostlin a živočichů nechali v míru existovat na planetě zemi. Pak by se jen vyhlásilo, kdo je vítěz, a život by šel dál. Já vím, že je to naivní, ale nedovedu si představit člověka, který, pokud by došlo na jeho rodinu, si přeje válku a vraždění nevinných, tedy pokud to zrovna není majitel nadnárodní zbrojařské firmy. Válčilo se odnepaměti, a kromě nespočetného utrpení, to nic dobrého nepřineslo, tak proč pořád dokola opakovat léty prověřené hrůzy. Když už jsme tím homo sapiens sapiens, tak co to zkusit virtuálně, když už jsme si na to vytvořili i vlastní realitu. A až ty počítačové hráče únava a vyčerpání dožene, stačí zmáčknout čudlík off a vydat se do přírody čistit studánku nebo řeku, doplnit krmelce nebo vykonat jinou bohulibou činnost. Jak je to prosté. Vždyť už to dlouho známe: Make love not war!