Spitzer, Manfred: Digitální demence, Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum, Host 2014

Mám ráda knihy o mozku. Ten orgán je nesmírně zajímavý a nepřestává mě bavit ho studovat. Mozek je naším nejdůležitějším orgánem. Mozek jsme my. Některé orgány se dají medicínsky suplovat, některé se dají transplantovat – mozek a nervová soustava jsou zcela jedinečné, nenahraditelné. A my lidé s přerušenou míchou, víme své i tom, jak obtížně se nervy opravují. A znáte ten vtip: Byla-li by transplantace mozku možná, chtěli bychom být rozhodně jeho dárcem, spíš než příjemcem. (Což se o jiných orgánech říci nedá.)

Mozek je natolik důležitý, že je třeba o něj pečovat, pokud možno už od početí. Tady kladu apel na nastávající maminky, aby se vyvarovaly nejrůznějších jedů a neřestí v jídle i kosmetice, alespoň po dobu, co jsou těhotné a kojí. V těle matky totiž mozek děťátka roste nejrychleji a k hodně bouřlivému rozvoji dochází zhruba ještě tři měsíce po porodu. Samozřejmě, že neméně bouřlivý vývoj náš mozek provází až do dospělosti, kdy v určitých letech, tak jak stárneme, postupně dozrávají jednotlivé části mozku. Ke zdravému rozvoji má náš mozek dobře našlápnuto už jen tím, jak je náš život pestrý a inspirativní. Důležité však je, abychom se snažili příliš tomuto orgánu neškodit. Škodí mu zejména chemie v jídle jako jsou umělá sladila, chemická dochucovadla – glutamát sodný a další neurotoxiny jako hliník v očkovacích vakcínách, fluor, rtuť apod.

Ale pak tu číhají ještě další nebezpečí, která ohrožují mozek zejména při jeho vývoji, a to je jeho nevyužívání anebo nevhodné používání. Tím se tedy dostávám k hlavnímu tématu knihy Digitální demence, potažmo problému, který prokazatelně poškozuje rozvoj mozku, jakkoli se snaží nás společenské i obchodní tlaky přesvědčit o opaku, a tím jsou digitální média.

Ať už se jedná o sledování televize, nebo her na tabletu či pc, nic z toho dětem neprospívá. Při této činnosti totiž mozek dítěte není nucen se namáhavě zapojovat do hloubky, což je činnost, kterou je třeba v určitém dětském věku začít procvičovat, jinak nám ujede vlak a v dospělosti bude takový člověk žít s velkými obtížemi. „Náš mozek funguje do jisté míry podobně jako sval: je-li využíván, roste; není-li využíván, zakrňuje.“[1] „Některé studie ukazují, že mozek u primátů i lidí roste přesně tam, kde je třeba. A platí to i opačně. Když člověk mozek nevyužívá, pak se mu adekvátně tomu scvrkává. To neplatí jen pro hru na housle, používání nástrojů, ježdění s taxíkem nebo učení se na zkoušku z anatomie, nýbrž i pro sociální dovednosti: duševní výkon sociálního vcítění (sociální myšlení, schopnost vmyslit se do někoho jiného a správného sociálního jednání) provádějí zcela specializované oblasti mozku, které se podle nových poznatků zvětšují, když je člověk sociálně aktivní, tedy když aktivně zapojuje tato mozková centra.“[2] A neumím si představit rodiče, kteří chtějí, aby z jejich dítěte vyrostl bezcitný jedinec, v lepším případě otupělý o sociální dovednosti, v horším psychopat nebo vrah. Když někdo celé dětství střílí do virtuálních nepřátel, jak se asi bude chovat k těm reálným? O tom, že se v jeho životě nějací nepřátelé vyskytnou není pochyb, neboť monitor počítače, popřípadě virtuální sociální sítě ho nenaučí reálné sociální vazby, radosti i konflikty, které nutně každé dětství i dospívání provází.  „Kdo má ve dvaceti letech již mnoho přátel, může své sociální kontakty dále rozvíjet i pomocí online služeb, jako je Facebook. Jeho kontaktům to uškodí stejně málo jako využití počítače pro psaní studentských referátů. Zcela jinak je tomu však, když se k nové technice přiklánějí děti, které jsou ještě ve vývoji. Zde elektronická média zcela zjevně brání zkušenostem žádoucím pro zdravý vývoj. Kdo je v mladém věku příliš často na Facebooku, ten se podstatně méně  sociálně angažuje v realitě. To nutně vede k sociální frustraci; online společenství je spojeno s negativními pocity. Uvažme: čas strávený v přímých  sociálních kontaktech tváří v tvář u těchto dětí činí v průměru asi dvě hodiny denně, oproti tomu online jsou tyto děti průměrně sedm hodin denně. Mladí lidé se tak spíše odnaučují reálným sociálním kontaktům – čímž strádají.  Jde-li o učení, jak vycházet s lidmi, žádná náhrada za komunikaci s lidmi neexistuje. Navíc intenzivní využívání sociálních online sítí nejenže zmenšuje počet reálných přátelství, nýbrž omezuje také sociální kompetence; oblasti mozku, které jsou za to zodpovědné, pak zakrňují. To má za následek větší stres a narůstající ztrátu sebeovládání.“[3]

Dalším problémem digitálních médií je, že „mají potenciál vyvolávat závislost stejně jako alkohol, nikotin a jiné drogy.“[4].A komu osud uštědřil ten nepříjemný zážitek, žít v jedné domácnosti se závislákem, ví, jaké bezútěšné a vysilující peklo to je pro všechny zúčastněné. „Například v Jižní Koreji, zemi s největší hustotou digitálních médií ve školách, bylo podle údajů tamějšího příslušného ministerstva už v roce 2010 dvanáct procent všech  školáků závislých na internetu.“[5] Probouzet v dětech psychickou závislost na čemkoli už od mládí, nutně povede k závislostem i v dospělosti. Což může znamenat problém nejen pro postiženého jedince, ale pro celou společnost.

Spitzer proto apeluje: „Zapamatujme si: mnohonásobně vychvalované digitální schopnosti mladé generace se při bližším ohledání rozplynou v dým. Kdo hodlá získat informaci o skutečném stavu věcí, projde tím, čemu se už přibližně sto padesát let říká hermeneutický kruh.  Poznává celek na základě jednotlivých částí a jednotlivosti ve vztahu k celku; kráčí za indicií z dobrého pramene a kdy to dál nejde, vrací se k dobrému prameni, neboť ten obsahuje spoustu indicií. Dosáhnout nového věcného obsahu tedy nelze jinak než tímto kruhovým postupem. Digital natives tímto hermeneutickým kruhem poznání neprocházejí: chvíli náhodně klikají a k dobrému prameni se nikdy nevracejí; hledají horizontálně, tedy povrchně, nikoliv vertikálně, tedy nejdou do hloubky.“[6]

Už proto je velice důležité kvalitní vzdělání. Nelze se myslet, že není třeba se učit, protože si stejně cokoli můžeme najít na internetu. To je sice pravda, ale kritickému myšlení a posuzování dobrých zdrojů se člověk brouzdáním po internetu nenaučí. „Kdo o nějakém oboru ještě neví vůbec nic, ten ani pomocí Gogolu nezmoudří. Naopak kdo toho už hodně ví, ten si pomocí Gogolu nebo jiných pramenů dokáže snadné opatřit i  ty nejnovější, nejdetailnější a nejposlednější drobty informací, které mu k nějakému účelu dosud chyběly.“[7]

O to víc mě pak jako matku zaráží a znepokojuje, že ve škole mají děti povoleno používat mobily. O přestávce jim paní učitelka na interaktivní tabuli pouští pohádky, místo aby se hýbaly a prokrvily si těla i mozečky, a při oslavách nalévá Coca Colu. Školní den pak završí v družině, kde se naši miláčci naskádají okolo počítače a hrají hry... Asi jsem moc náročná, nebo moc čtu, ale myslím si, že nepodléhat módním trendům a držet děti, co do digitálních technologií zkrátka, je v tomto případě na místě. „Ten, kdo dnes nese zodpovědnost za nejmenší a nejslabší členy naší společnosti by si tedy měl ujasnit, že obrazovka není dobrá chůva – a už vůbec ne dobrý učitel! A podle toho  by měl taky jednat.“[8] Navíc: „Čím povrchněji se nějakým věcným obsahem zabývám, tím méně synapsí se mi v mozku aktivuje, což má za následek, že se méně naučím. Toto poznání je tak důležité proto, že digitální média a internet musejí působit na učení negativně právě z tohoto důvodu.“[9]

Takže psát rukou, místo na klávesnici, memorovat básně, a místo kroužkování odpovědí v testu, odpovídat celou větou, je pro dítě základní školou povinné dost důležité, přestože se to jeví jako pomalý přežitek.

Tak si ústy autora shrňme celou skutečnost do nelichotivého závěru:

„Digitální média vedou k tomu, že mozek méně používáme, čímž jeho výkonnost časem klesá. U mladých lidí se tím opožďuje vývoj mozku, jejich duševní výkonnost tedy od počátku zůstává pod úrovní svých možností. To se netýká jen našeho myšlení nýbrž i vůle, emocí a především sociálního chování. Účinky byly mnohokrát prokázány a projevují se různými ustálenými způsoby, jež můžeme ve stále větší míře objasnit výzkumem, zejména výzkumem mozku.“[10] „Počítačové  hry vedou k obezitě, ohlupování, násilnictví a citové otupělosti. Jako šestinásobný otec vím, jak bývá obtížné stanovit svým dětem hranice. Kdo to ale neumí, nebo nechce, není dobrý otec, nebo matka. Rodiče vědí, že jejich tříleté děti ještě nemají přední mozek, který jim umožňuje přistupovat  ke sladkostem „rozumně“. Chtějí-li pro své dítě to nejlepší , musejí stanovit, zavést a prosazovat  jistá omezení, a to i proti vůli dítěte, nejde-li to jinak.“[11] Náš boj za omezené používání digitálních technologií u dětí se začíná podobat boji s větrnými mlýny. Přesto si myslím, že ta snaha za to stojí. Je to energie investovaná do budoucnosti. Děti jsou naše budoucnost. Dopřejme jim bohaté dětství plné pohybu, čerstvého vzduchu a kamarádů, budou z něj totiž těžit po celý zbytek svého života.

Autorka článku: Tereza Marková