Ukrajina - aneb jak jsme jeli na dovolenou

Jednoho teplého letního podvečera můj přepracovaný muž pronesl: „Potřebuji dovolenou, pojedeme na dovolenou, ženo!“

Zajásala jsem.

Pak dodal: „A pojedeme sami dva!“

„Pravda, děti nám již odrostly,“ běželo mi hlavou, „tak by to mohly s prarodiči zvládnout.“ Představa romantických procházek na mořském pobřeží a večeří při svíčkách mi vyloudila pubertální úsměv ve tváři a slastný povzdech. Tím se ovšem můj drahý nenechal vyvést z míry a dodal: „A pojedeme na Ukrajinu!“

Pomyslela jsem si, jak je vtipný a začala se chechtat.

„To není vtip! Myslím to vážně!“ dodal, čímž celý vtip shodil a mě ztuhl úsměv na rtech.

Asi 15x jsem se ho poté zeptala, jestli to myslí vážně. Ani jednou nezaváhal a srdnatě tvrdil, že jo.

„A co třeba Chorvatsko?“ navrhovala jsem.

„Tam jezdí každý,“ odvětil.

„A co Itálie? Francie?“

„Tam už jsme byli…“

„Tak pojedeme na Lipno, už pár let toužím po Stezce v korunách stromů. A navíc tam bude ten olympijský park zrovna…“ špitla jsem v posledním zoufalém výkřiku, protože představa hodin prosezených v olympijském parku, je od mé představy romantické dovolené na hony vzdálená. Pak jsem se zarazila. „Není lepší Ukrajina než olympijský park v létě?“ položila jsem v duchu otázku sama sobě. Mít chodící tělo, neměla bych s Ukrajinou nejmenší problém, ale jako vozíčkář předpokládám lepší infrastrukturu spíš na Lipně, než na podkarpatském ukrajinském venkově.

„Ne! Pojedeme za Jurou, pořád nás zve. Neboj, ženo, to bude super!“

Super mi připadalo vše, na jihozápad od našich hranic. Východ tam rozhodně nezapadal.

Pak jsem si ještě pohrávala s myšlenkou pustit jej samotného, ale vzápětí jsem zavrhla i ji. V tomto případě by mne totiž cesta na Ukrajinu neminula. A ještě bych musela řídit. Jela bych si pro jeho ostatky. Neboť, nemaje s sebou „omezovač rychlosti i pití“, jak mne někdy familiérně nazývá, upili by mi ho tam vodkou samohonkou ke smrti smrťoucí, protože není zvyklý na takový špiritus.

Zpráva o tom, že s mužem míříme na Ukrajinu vzbudila mezi mými přáteli nečekaný údiv a mezi mými kamarádkami opravdový a nefalšovaný soucit. Vzduchem lítaly tituly jako „blázni“, „věrná žena“, „nezodpovědní rodiče“ a podobně. A to jsme nejeli na Donbas, ale jen do Koločavy.

Ubytovali jsme se ve vesničce Zábrid, u kamaráda Juraje. Trochu jsem se obávala, jak spolu budeme mluvit a spoléhala tak na svou chabou znalost angličtiny. Tu jsem fakt nepotřebovala. Nakonec se ty naše slovanské jazyky nějak propletly a za použití velké gestikulace, a pomalé šišlavé artikulace jsme si s Jurajovou ženou parádně pokecaly. Druhý den už jsem u večeře, kdy pikniková deka praskala ve švech, a lidi seděly okolo na trávě, na každé další pobídnutí k soustu jídla a loku samohonky, svorně odpovídala: „Já něchaču“. Taky jsem se snažila napodobovat slova změnou koncovky, napodobováním slovenštiny a vypouštěním zvratných zájmen. Pochopila jsem tudíž bohatost naší květnaté mateřštiny na Krylově bonmotu: „Nesmíš si má milá ztěžovat, že je to s námi tak špatné. Občas i k slovesu milovat, patřívá zájmeno zvratné.“, kterážto je, tím pádem, pro Ukrajince nepřeložitelná. Nicméně, nemaje zvratného zájmena, v této oblasti Ukrajinci rozhodně nestrádají. O čemž svědčí všudypřítomné děti všech věkových kategorií. A v každé rodině jsou minimálně tři. Internet – ta zhouba moderních civilizací, k nim bude v plné síle zaveden až napřesrok, a do té doby času dost 

Ale zpět na začátek. V sobotu jsme vyrazit nemohli, neboť jsem měla zakoupené lístky na Kryštof kemp. V neděli dopoledne jsme tudíž naskákali do auta a vyrazili na východ. Na oběd jsme se stavili v Olomouci a pokračovali dál až do slovenského Popradu. Tam jsme nenašli jediný bezbariérový hotel, tak jsme vzali za vděk hotelem Poprad, kam se alespoň dalo vjet. Do výtahu jsem se vmáčkla jen tak tak, a s koupelnou jsem měla peška. Tom mě musel přenést skrz dveře.

Ráno bylo krásně. Nacpali jsme se raniajkami a vyšli z hotelu. Bylo deset hodin. Pohled na sluncem zalité Vysoké Tatry nás omámil.

„Nepojedeme na dvě hoďky do Tater?“ lanařila jsem muže od Ukrajiny.

„Podívám se, v kolik máme být u Juraje podle navigace.“

Ta slibovala prosté čtyři hodinky cesty. „Ve dvě jsme tam!“ pronesl Tom vítězoslavně netuše, jak moc se mýlí.

Naši úvahu přetrhl telefonát od Jury, čímž bylo jasno. Tatry počkají a my frčeli dál. Minuli jsme Spiššký hrad, pětikilometrový tunel, pár východoslovenských romských vesnic a dojeli na hranice. Před námi jen jedno auto. Pohraničníci s výrazem vysloužilých vyhazovačů z nočních barů, po zuby ozbrojení samopaly a pistolemi, nebudili zrovna výzvu k přátelskému pokecu. Neusmáli se, ani když jsem se o vtipkování pokoušeli, což nám dlouho nevydrželo. Kromě důkladné prohlídky vozu jsme byli ještě podrobeni téměř křížovému výslechu, kam jedeme, proč, na jak dlouho, kolik máme nafty v nádrži, jestli vezeme alkohol a jaký? Kufr jsme otevřeli asi 6x. To bylo na slovenské straně hranice. Ještě jsme zde nafasovali papírek, na kterém bylo napsáno, kolik lidí je ve voze.

Když jsme popojeli o dvacet metrů, odevzdali jsme papírek s počtem osob, znovu na vyzvání otevřeli kufr asi 5x a snažili se odpovídat na ukrajinštinu, které jsme neporozuměli. Pak jsme čekali a ještě párkrát otevřeli kufr a voilá - pustili nás dovnitř Ukrajiny, nebo ven z EU? Každopádně Krylovo okřídlené „žití uprostřed ohrady“ stále platí. Jen hranice se posunuly o pár set kilometrů dál a místo Moskvy, posloucháme Brusel. A co ten státní, nebo stádní, dohled? Dnes už nemáme donašeče a bonzáky. Dnes si každý dobrovolně kupujeme a nosíme svoji štěnici stále při sobě v podobě chytrého telefonu, který sbírá a odesílá data velkému bratru Googlovi...

Zpět k Ukrajině. Vyměnili jsme koruny za hřivny u chlapíka podivného vzhledu i „zaměstnání“ na dohled od od po zuby ozbrojených hraničních stážníků. Překvapilo mě to. Výměna peněz proběhla za smluvený kurz, bez jediného dokladu. Tedy na černo. Pohraničníci zkrátka hlídají hranici, nikoli daně. Obohaceni o místní platidlo vydali jsme se z Užgorodu na jihovýchod směr Mukačevo a Chust. Bez navigace, dle ukazatelů. Asi po půl hodině jízdy nám začalo být divné, že jediné ukazatele, které potkáváme jsou na Lvov a ten je na stranu opačnou, než jsme chtěli. Ukazatel na Mukačevo ale nikde nebyl. „To ho asi někdo ukradl,“ poznamenal později Juraj. Zapnuli jsme proto navigaci, která, jakmile nalezla signál GPS (což jí trvalo zhruba dalších patnáct minut, neb ani ona zřejmě nemohla uvěřit svým očím, kde že se to nachází), pronesla jednoznačné a nesmlouvavé: „Jakmile to bude možné, otočte se“. Možné to bylo, a další tři čtvrtě hodiny trvalo, než jsme se dostali zpět do Užgorodu. Inu je to velká země, kilometr sem, kilometr tam, kdo by se obtěžoval s pořádným značením silnic. A přísahám Bohu, že jsem měla tisíc chutí to otočit a mazat zpět do civilizace. V mém odhodlání mě ještě podpořila zpráva od operátora, který mi zcela pohotově a laskavě oznámil, že jedna sms do vlasti bude stát 10 Kč a minuta hovoru 38 Kč, což je zhruba třetina mého měsíčního tarifu se třemi sty volnými minutami. Ale pohled na mého milovaného muže, na nadšení v jeho očích hlásající: „hurá svoboda, hurá divočina“, mě přiměl poznámku spolknout, tiše trpět a doufat, že to nakonec nebude tak zlé.

Ukrajina je zemí, která donedávna patřila k Rusku a bohužel je to vidět. Silnice které představují specifický fenomén, to jen potvrzují. Neexistují zde dálnice. Většina silnic je notně záplatovaných s výmoly někdy i dvacet čísel hlubokými (nedej Bože, když zaprší a jejich hloubka není vidět), nebo vyjetými kolejemi. Někdy oboje. U těch zbylých se o asfaltový povrch ani nikdo nepokoušel. Tam, kde se o opravu pokouší jen zacpou vzniklou díru, která se za nedlouho vymele do většího rozměru, až je někdy díra přes celou silnici. A tak si tamní vedlejší vesnické uličky nezadají nic s našimi polními cestami. Typickým jevem pro vesnické silnice, kromě děr, jsou krávy, které jsou všudypřítomné a chodí se, v malých hloučcích, samy napást do okolí vesnic a zpět. Jsou na auta tak zvyklé, že se nehodlají autům ani uhýbat. Jsou chytré, vědí totiž, že ten, kdo si nechce poškrábat lak, je řidič. Několikrát jsem se zamýšlela, při našem šnečím slalomu, jak to asi vypadá, když volají záchranku a posléze se na to Jury zeptala. Jeho odpověď zněla: „Nám se nic stát nesmí“. Což mě úplně neuklidnilo. Taky jsme jednou potkali sanitku podobnou, jaké u nás jezdili v osmdesátých letech a Juraj říkal, že to je typická záchranka. Nedlouho poté se ale kolem nás prohnala civilizovaná současná dodávka připomínající české sanitky.

Ukrajinský slalom mezi výmoly a kravami je pomalý a malebný. Stařenky vysedávají u svých domečků a sledují provoz kolemjdoucích, některé prodávají přebytky ze zahrádek u vrat. Vesnický život se nese v natolik poklidném duchu, že to uhoněného středoevropana až praští do očí. Nikdo nikam nespěchá. Lidé cirkulují po vesnicích zpravidla pěšky, nebo za použití kola. Narazit na tlustého člověka je jako vyhrát v loterii. A mladá ukrajinská děvčata, pánové, mladá ukrajinská děvčata jsou tuze krásná. Radost pohledět!

Blížila se sedmnáctá hodina a my už měli na dosah cíl naší cesty, vesničku Zábrid. No co, navigace se s délkou cesty sekla o pouhé tři hodiny, v těchto končinách, žádná míra. Inu jiný kraj, jiný mrav.

Juraj na nás čekal před obchodem a hospodou v jednom. Byla to jakási plechová bouda se zamřížovanými okny, kde čepovali pivo, prodávali nanuky a nejspíš i další pochutiny. Kopli jsme do sebe pivo a vydali se následovat Juraje do ulice Zarečnaja. Vrcholem naší expedice bylo vyškrábat se po kamenité nezpevněné cestě k Jurově domečku. Rány do podvozku odlétávající od kol, která se dychtivě protáčela a obtížně posouvala vůz do kopce, ve mně vyvolaly paniku, že se má Oktávka definitivně rozpadne a už se odtud nikdy nedostaneme. Na hysterický výjev bylo pozdě. Celá Jurova rodina nás vítala ve vratech. Potřebovala jsem na záchod, kam mě ochotně doprovodila babička, která mě pobídla, ať se po opláchnutí rukou a obličeje klidně napiju. Bylo třicet stupňů ve stínu, takže jsem do sebe kopla hned dva hrnečky vody. Načež jsem z babiččiny řeči a gestikulace vytušila, že ta voda je jsem prokopaná z nějakého povrchového horského pramene. V ten moment, mně, coby člověku celoživotně konzumující upravenou vodu, blesklo hlavou: „No výborně, takže se poseru…“ Ale vzápětí jsem si vzpomněla na radu kamaráda Radka, že jakmile spolknu něco divného, je potřeba vypálit červa, což následovalo za nedlouho. Pak jsem si uvědomila, že osudu nejspíš stejně neuniknu, protože pro balenou vodu daleko a do druhého dne jen s vodkou nevydržím. Miluju cestování.

Usedli jsme k večeři. Dostali jsme boršč a panáka vodky samohonky, po půlce snědeného talíře s borščem, byl další panák a ještě jeden po dojedení. Pak následovala tabule bohatší než o našich Vánocích. Sýr, špek, řízky, chléb – vše domácí výroby. A další panáky…

Po večeři jsme se vydali na projížďku po okolí. Jeli jsme k řece, která nese název Terebla. Tom a Juraj se přebrodili a přinesli zpět hrneček s minerální vodou, která zde vyvěrá. Typická sirnatě smradlavá Poděbradka. Poté jsme zajeli vzhůru a hlouběji do lesa, který se po pár set metrech rozestoupil a otevřel se nám úchvatný pohled na ženský klášter i s kostelem. Vjeli jsme na nádvoří. Do pravoslavného kostela jsme nesměli, neboť jsme na to nebyli patřičně oblečení. Sestry vypadaly sympaticky a zaměstnaně pobíhaly přes nádvoří. Zanedlouho vyšel ze dveří velmi pohledný a velmi mladý kněz. „Sodoma Gomora!“, projelo mi hlavou a jen obtížně jsem se snažila přemluvit sebe sama, že všechny církve nemusí být opředeny skandály, tak jako ta katolická. Marně. Tento pravoslavný pop byl zkrátka pohříchu pohledný a příliš mladý…

Po výletu z okolí jsme se vrátili domů. Seděli jsme do noci a povídali si. Noc byla relativně teplá. Pak jsme šli spát na rozkládací gauč a nafasovali jednu tenkou deku s Tomem dohromady. Dům to byl starý, ale krásně zrenovovaný a dobře zateplený polystyrenem. To znamená, že mně, zhýčkanému panelákovému dítěti, tu byla v noci zima. Druhou noc už jsem nenechala nic náhodě a spala ve svém spacáku, opatřeném cedulkou „Komfort – 5 C, Extreme – 20 C. A hned mi bylo teplo. 

Snídaně u našich hostitelů, nesla se v podobném duchu, jako večeře. Posnídali jsme boršč. Jako druhý chod byli vařené těstoviny s ohřátým zavařeným uzeným masem.

Po snídani jsme se vydali dodávkou – v počtu sedm lidí – do hor, do Senevirského národního parku. Cesta to byla dlouhá, přesto, že jsme jeli asi 45km, kodrcali jsme to dvě hodiny. Mé ochrnuté nohy se vždy, při projetí nějakým výmolem, bincaly divoce ze strany na stranu. „Na zdejších cestách zřejmě nikomu trombóza nehrozí a tudíž místní zdravotnictví ušetří za nízkomolekulární heparin,“ pomyslela jsem si.

(Zasnila jsem se. V Čechách máme na boj s dírami v cestě webový portál vymoly.cz. Jak navštěvovaný by asi byl obdobný portál na Ukrajině? Myslím, že by v návštěvnosti předčil i facebook. A umístit na ně vhodnou reklamu, mohlo by to být zlatým dolem. Ale kde nic není, ani smrt nebere.)

Zpět k divoké jízdě. Po pár kilometrech mi to divoké houpání mých nohou začalo připadat jako dobrá rehabilitace pro pánev a kyčle. Dvouhodinový vytrvalý pohyb už mé kyčle nezažily zhruba tak dvacet let. No není nad to, myslet pozitivně! A když se k tomu přičte ještě ta samá cesta zpět, nutno říct, že pro kyčle to byl ráj. Peklo to bylo pro můj loket, protože jsem se tak usilovně držela dveří, abych při samém divokém pohybu nesjela ze sedadla dolů, takže výsledkem byl vydřený mozol z boku ruky na loketním kloubu. Ano, nic není jen černé, nebo bílé.

Zrovna v místě, kde v této části cesty nebylo možno mluvit o silnici, protože po asfaltu nebylo nikde ani památky a „cesta byla prach a štěrk a udusaná hlína“ zarazilo mě, že jsem zde uviděla několik lidí na vozíku. Jurova žena Janka mi vysvětlila, že v tomto bohem zapomenutém místě se nachází ústav pro postižené děti s kombinovanými vadami. Při pohledu na ty pokroucené třicetikilové dospěláky, s hlavou nakloněnou a pohledem nepřítomně oddaným svému těžkému osudu, zhostil se mne soucit a stud. Stud nad tím, jak občas žehrám nad svým zpackaným životem vozíčkáře uprostřed skvěle materiálně dosažitelných pomůcek i lékařské péče. Jestlipak v tom jejich ústavu mají bezbariérové záchody, koupací měkká lehátka, jednorázové cévky a jednorázové inkontinenční pleny? A nebo ty nebožáky stále balí do látkových? Vzhledem k neexistující infrastruktuře a službám v podobě popelnic a popelářů se odpověď celkem naskýtá… Mají ti nejtěžší možnost jezdit na elektrických vozících? Hlavou mi proletěla reportáž, jak nedávno Jedličkův ústav v Praze dostal nový zcela bezbariérový autobus… Vydají se zdejší postižení někdy na výlet dál, než za hranice svého ústavu? No, vzhledem k neexistujícím bezbariérovým toaletám na benzinkách, a stejně tak i u kulturních památek, tak asi těžko.

Projeli jsme Koločoavou a dorazili na místo určení. Mezi 1,5 km vysokými horami nedaleko vísky Sinevirkska Poljana se nachází Jezírko Senevir, jehož hladina omývá břehy v nadmořské výšce 1000 metrů. Jezírko je to malé, ale malebné. Koupat se v něm, je přísně zakázáno. Prý už třicet centimetrů pod hladinou je teplota vody pouhých 5°C nad nulou, takže by lidem hrozili prudké křeče. Díky tomu je jezero čisté a plné rybek a raků. Uprostřed něj je ostrůvek se stožárem a ukrajinskou vlajkou, zřejmě uměle vytvořený. V jezírku jsou dva vory s převozníky, kteří vás za turistický poplatek dovezou na chvíli na ostrůvek a zpět. Překvapilo mne, že i zde jsem potkala dva mladé vozíčkáře paraplegiky, muže a ženu, oba po úraze a byli to Ukrajinci. Zajímalo by mne oslovit je a vyptat se jich na spoustu věcí, ale jazyková bariéra způsobila, že jsem se na ně jen hezky usmála a kývla na pozdrav.

Vrátili jsme se do vozu a vydali se cestou zpět. Stavili jsme se u obrovské ohrady se 14 živými medvědy. Prý se ve zdejších horách volně pohybují dva druhy medvědů, jedni, kteří dávají přednost rostlinné kuchyni, a pak ti masožraví… Ve volné přírodě a zblízka bych nechtěla potkat ani jednoho.

Protože bylo horko, zavedla nás žízeň do restaurace zvané Koliba. Kolibou jsou nazývány malé horské domky a přístřešky, kam se mohli karpatští pastevci a salašníci schovat, když tudy táhli se svými stády a kde se taky zpracovávalo mléko a vyráběly mléčné produkty. Postupně se to přeneslo i do názvu pro hospůdky a stejné pojmenování dostal i jeden druh sýra.

Z Koliby jsme sjížděli zpět se zastávkou na piknik a návštěvu Muzea v Koločavě.

Před muzeem je velká socha Nikoly Šuhaje Loupežníka. Před místní školou busta Ivana Olbrachta. Ten zde na Zakarpatské Ukrajině ve 30. letech 20. stol dlouhodobě pobýval a tak není divu, že o ní i psal. Založil zde školu a Komitét pro záchranu pracujícího lidu Podkarpatské Rusi. V této době byla tato oblast nesmírně zaostalá a mezi lidmi kolovaly záhadné legendy o hrdinech i čarodějnicích. Ty Olbrachta vedly k napsání jednoho ze svých nejznámějších děl s názvem Nikola Šuhaj Loupežník, k němuž se nechal inspirovat skutečnou o dvě století dříve žijící historickou postavou Oleksy Dovbuše. Nevím, kdo stál soše Nikoly předlohou, ale rozhodně nevypadal jako typický Ukrajinec. Spíš jako cikán nebo Rumun. Socha znázorňuje pohledného černovlasého muže s knírem a ostrými mužnými rysy, kterého bych tipovala na potomka hraběte Draculy, který byl ostatně taktéž Valachem. A ti jak známo putovali po celých kopečcích Karpat, tedy z Rumunska, přes Ukrajinu a Slovensko, až na Moravu do Beskyd. Takže co my víme? Drsný kraj si žádná drsné muže, které dokáže zjemnit ten nejkrásnější cit, který těmto krvelačným ambivalentním hrdinům ještě pozvedá kredit. Námět pro román, jak vyšitý.

Zasnila jsem se… Nutno dodat, že představa big love s urostlým, nedosažitelným, spravedlivým panem Božským, zasazená do malebných kulis sluncem prosvícených pastvinatých Karpat s mnoha remízky, bystřinami, krávami a kolibami, má své podmanivé kouzlo. Tedy do doby, než se z příjemných třiceti stupňů, se západem slunce ochladí na jedenáct, a uprostřed „nejlepšího“ jemně zaškrábe svým drápkem na dveře koliby hladový masožravý čtyřistakilový medvídek. V ten moment je, a to musím dát Olbrachtovi za pravdu, lepší o Ukrajině psát, než tu žít natrvalo.

Zpět do reality. Celé muzeum Kolčavy bylo vlastně takovým skanzenem s původními dřevěnými chaloupkami s doškovými střechami. Je tu patrný i vliv toho, že tato oblast s námi kdysi tvořila společné hranice, protože některé názvy ve zdejším skanzenu byly psány latinkou a česky. Vstup do jednotlivých domečků jsme ale nepodnikli. Jednak byl zpoplatněn a jednak byly všude prahy velikosti trámu. Mezi domky byly položené koleje, na kterých stály historické vagóny a bylo možné se svézt pár set metrů motorovou vlečkou. I zde uvnitř areálu bylo krásně posekáno. Nikoli však krávami, ale pro změnu koněm. 

Vyšli jsme z muzea a usadili se na parkovišti na deku před naším vozem. Zdejší parkoviště byl totiž travnatý plácek mezi řekou a skálou. Ukrajinci piknikují všude. Takže už mne to ani nepřekvapilo. Netrvalo to dlouho a přišly se na nás podívat místní kravky, které měly na krcích pověšené zvonce, což podtrhávalo zdejší idylickou atmosféru. Děti vytáhly karty a naučily nás svojí karetní hru, jejíž název jsem neudržela v paměti. Krásnou podhorskou scenérii, která s nám naskýtala, budu mít ale v hlavě napořád.

Pak následovala cesta zpět domů. A večer, zase piknik s grilováním mezi horami. Jen, co zapadlo slunko za horu, stáhlo s sebou i pěkných pár stupňů, takže bylo příjemně. Ovšem za další hodinu už jsem klepala kosu, neb ze strmých strání táhl podzimně ledový vítr. Ale pak, přátelé, pak se rozhostila podívaná, kterou středoevropan žijící uprostřed světelného smogu jen tak nezažije. Hvězdné nebe nad hlavou bylo mimořádně krásné. Našla jsem s přehledem všechna souhvězdí, která znám – zas tolik jich není – a domnívala se, že snad musí být vidět i planetka B612 s Malým Princem. Přiznávám bez mučení, že jsem ji úplně nezahlédla, ale zamávala jsem mu, kdyby se díval…

Kraj s tmou utichl a zpovzdálí šuměla říčka Terebla. Ukrajinci posilnění samohonkou hlasitě rozprávěli různé příběhy lámanou češtinou tak, abychom jim rozuměli. Když vyprávěli, že si jejich kamarádi pozvali šéfa z Čech, opili se a pak ho zbili až musel utéct, a chechtali se na celé kolo, ztuhl mi, kromě prochladlých nohou, i úsměv. Hlavou mi problesklo, jak bych asi tak pomohla svému drahému muži? Já, v kopci zaparkovaný vozíčkář, bez možnosti jediného bezpečného pohybu? Jak by asi utíkal? On by totiž neutíkal, nenechal by mne tu. A tak bychom byli, kvůli mně, zřejmě odsouzeni umřít tu společně. Hm.., jak romantické. A pak by nás „uklidili“ do Terebly, ostatně jako i další odpadky, a odtekli bychom do Maďarska. Nebo by nás spálili? Dřeva je tu dost. Zemřít mučednickou smrtí z rukou hrdlořezů je na výsost knižní a historické... Škoda, že nejsem světice, jméno i status – matka Tereza – už bych měla, jen ta svatozář je pořád nějak nedosažitelná... No nic. Zřejmě na faktu, že Karpaty produkují silné a bojovné muže s horkou hlavou, něco bude. Tok mých myšlenek přetrhl Tom: „Nechte toho, pánové. To jí nemůžete říkat, podívejte jak zbledla. Teď se vás bude bát…“ Pronesl můj opilý a stejně se chechtající muž, který má odpor ke zbraním a k jakémukoli druhu násilí. „Alkohol je metla lidstva,“ pomyslela jsem si, „snad nás v tuto noc nezamete na věky!“

Nezametla. Dokonce jsme i dorazili domů bez jediného pádu z vozíku, v což jsem, upřímně řečeno, ani nedoufala. Ráno jsem opět bohatě posnídali a vydali se s našimi hostiteli do vesničky, kde se mnoho občanů věnuje košíkářství, takže jsme si přivezli hodně proutěných věcí. Pak jsme ještě udělali nálet na obchodní dům, který stál na okraji osmdesátitisícového města sám, s poměrně malým, leč skoro prázdným parkovištěm. Parkoviště pro vozíčkáře tu byla, ale na tom nejvzdálenějším místě od vchodu. Inu, kdo by to postiženým usnadňoval, že? Nebo možná vzdálená místa poukazují na kupní sílu postiženého obyvatelstva? Těžko říct. Uvnitř obchoďáku mne překvapilo, že neprodávali ovoce a zeleninu. Ta byla pouze v malém samostatném obchůdku naproti pokladnám. A hned vedle ovoce a zeleniny byl, jen o něco málo menší, obchůdek plný cigaret. Zde už má na sobě každá cigaretová krabička nepěkný obrázek prokouřených plic, nebo nefunkčních spermií. Nakoupili jsme domů spoustu bonbonů, vodek a jiných dárků. Rozloučili jsme se s Jurajem a jeho rodinou a vydali se zase o dům a zemi dál.

Kontroly na hranicích byly zase zdlouhavé a úmorné. Ptali se nás, jestli máme vodku. Řekli jsme, že ano. Pak se nás ptali, jestli máme cigarety. I tak byla odpověď kladná. „Kolik?“

„Četyry krabičky…“ není nad to, když jsou si jazyky podobné.

Auto prohlédli ze všech světových stran, bouchávali dveře a boky, jestli tam nemáme schované cigarety. Inu neměli jsme, neboť víme, že kouření škodí zdraví i lidem v okolí kuřáků. Tomu, že se cigarety pašují, se nelze divit, když na Ukrajině stojí krabička v přepočtu 15 korun. Což je oproti našim 80 korunám citelný rozdíl.

Nemučili nás a pustili bez prohrabávání tašek. Německá rodina se dvěma výrostky, ani mladý holandský pár s batoletem, tolik štěstí neměli, a prohrabávali jim i roličky od toaleťáku, což bylo na parném slunci ve třiceti stupňovém horku poněkud náročné a nesmyslně otravné.

Byli jsme tedy propuštěni z divokého východu do "hvězdičkové ohrady vyvolených". V určitém slova smyslu to bylo jako brána v čase. Ukrajina mi připadala, jako Československo v osmdesátých letech. Maďarsko se mi, oproti právě získanému ukrajinskému zážitku, jevilo jako vrchol civilizace. Na benzínce s bezbariérovou toaletou jsme zakoupili elektronickou dálniční známku a zanedlouho dorazili na úplně novou a úplně prázdnou dálnici, která nás po 260 km dovedla do Budapešti. Co chvíli byla na dálnici odpočívadla s toaletami i pro vozíčkáře. Oproti Ukrajině jsem si zde připadala jako ve vozíčkářském ráji.

Budapešť je krásná a v mnohém podobná Praze. A Budapešťani, milé dámy, jsou snědí a vysocí. Radost pohledět! Až na tu jejich šíleně nesrozumitelnou hatmatilku, která se nepodobá ničemu, co jsem kdy slyšela.

Budapešť, Balaton a Bratislava byli další destinace na naší evropské cestě. Ale o tom zase jindy.

Poka, Ukrajina! Cestování zdar!